Cesta po Itálii

Co dokáže rozbořit obranné valy, které unavení manželé vystavěli kolem svých já, aby se nemuseli darovat? Jen zázrak, ničím nezasloužený zásah milosti, může krunýře prorazit a znovu otevřít cestu zranitelnosti lásky. Byl by to smutný film o erozi vztahu, kdyby Rosseliniho vidění světa nebylo otevřeno dokonce i větším divům, než je uzdravení slepých… (30.07.2013)

Třetí filmové setkání Roberta Rosselliniho s jeho tehdejší manželkou Ingrid Bergman se zaměřuje na téma manželské krize, které je zpracováno podobně jako například ve snímcích Dva na cestě nebo Pohrdání. Jeden z oblíbených filmů Martina Scorseseho, který na něj odkazuje i názvem svého dokumentu Il Mio viaggio in Italia. (30.09.2005)

Odliv a příliv v manželském vztahu dvou postav – doplněný opomíjenou třetí postavou, jíž je italský lid – vyjádřený ve spíše nedějovém pojetí pomocí precizně vycítěných kontaktů obou anglických manželů s italskou kulturou, lidmi a samozřejmě mezi sebou navzájem. Společný příjezd do Itálie, brzké vnitřní i vnější oddělení, kde každý pak sleduje odlišnou ale v podstatě obdobnou stezku (manžel se zbaví svého cynismu a „anglické“ serióznosti=chladu, ona svého umrtvujícího romantismu), až se nakonec shledají v objetí uprostřed sice líného atp., ale živoucí italského procesí. Tomuto závěru (jenž měl být podle Rosselliniho víceznačný, i když i já ho vnímám spíš jako „happy-end") předchází řada scén, v nichž se nám tento závěr přirozeně připravuje. Naneštěstí kvůli krátkosti filmu jsou tyto „vysvětlující“ scény rychle jedna za druhou, a proto jsem vždy neměl z filmu takový subtilní existenciální pocit, jelikož jsem cítil, že „jen“ zapadají do schématu. V tomto ohledu je Antonioni právě o těch několik let dál. (13.03.2014)

Dlouho jsem italské období Ingrid odkládal, neboť viděno "fanouškovským" pohledem: cítil jsem spíše trpký pocit z nuceného přerušení skvěle rozjeté dráhy za mořem... Nicméně čas s vlastním stárnutím dokázali otupit hrany, plus mě tento konkrétní kousek lákal skrz vychválení ze strany Martina Scorseseho, jednoho z filmově nejvzdělanějších režisérů vůbec. Most mezi neorealismem a standardním diváckým filmem, chce se mi říct. Na jednu stranu zde vidíme dokumentárně laděné prostřihy, samotné jihoevropské prostředí a jeho tamní autenticitu. Zároveň však zde vystupují herečtí profesionálové s pečlivým dramatickým přednesem, nikoli neherci, jak bývalo u tohoto kinematografického směru zvykem. Více je vidět vliv toho prvního - převládá pocit jakéhosi protipólu k idylkám všeho druhu, zde konkrétně k "pohádkovým dovoleným", na kterých jeden pozná, že k druhému ho pojí ještě něco více... aneb ideální námět pro komerční film dneška - kdy jsem z diváckého pohledu radši, že mi situace z tohoto fikčního světa přijde o poznání zajímavější. Stejně tak onen vliv vyplouvá na povrch, když zde před sebou máme - s nadsázkou řečeno - jakéhosi zfilmovaného průvodce Neapolí a dalšími turistickými cíli. Čímž je snímek vlastně výborným začátkem pro ty diváky, kteří by se s touto etapou filmové historie chtěli seznámit, ale mají obavy z toho, že by jim čistý zástupce nemusel napoprvé sednout. A když hovořím o vzájemném sednutí si... subjektivně jsem rád ve zlomení přesvědčení, že spolupráce s Rossellinim byla pro Ingrid jedním velkým šlápnutím vedle - což mi v krátkém čase potvrdil i "Strach", natočený ve stejném roce. 70% (22.02.2021)

Dokonalej portrét muže a ženy, Rossellini oboum pohlavím rozuměl, jak vidno :-). A k tomu fantastická atmosféra Neapole a okolí. Práven jeden z nej filmů všech dob. Taky Ital Rossellini nezapře svou vrozenou spiritualitu a krásně nás vede po kultovních místech Neapole, což vrcholí poslední scénou v mariánském procesí. Kdopak nám to asi dal ústřední dvojici zase šťastně dohromady :-)?! (23.08.2012)