Hlídač č. 47

Česká kinematografie na přelomu třicátých a čtyřicátých let pilně čerpala z naší literatury, většinou z hodnotných děl. To svědčí o tom, že i film si z velké části kladl vysoké umělecké nároky, které ovšem nebylo vždy snadné splnit, neboť film byl od samého počátku především zábavou a běžný divák přece jen dával přednost méně náročným titulům. Josef Kopta byl znám především jako autor legionářských románů, vytěžených z osobních zkušeností za jeho pobytu v Rusku v době první světové války a Hlídač patří do oblasti jeho děl psychologických, v nichž si všímal člověka, který se dostával do krizových životních situací. Hutné sevřené drama dvou mužů a jedné ženy se odehrává na železniční trati, která je zde chápána jako mohutná osudová řeka, po níž se místo vody valí tuny temné oceli. O to niterněji působí na diváky osamělý a zrazený hlídač František Douša, kterému náhlá ztráta sluchu otevírá nový pohled na svět. Režisér Josef Rovenský navíc využil děsivých zvuků provázejících noční vlaky a povýšil obrazový zážitek ještě o zvukovou dimenzi. Do hlavních rolí byli obsazeni dva přední členové činohry pražského Národního divadla Jaroslav Průcha a Ladislav Boháč, mezi něž je jako osudová femme fatale vsazena Marie Glázrová. V závěru natáčení však věčný snílek a tulák filmovými světy nečekaně umírá. Snímek pak narychlo dokončil Rovenského přítel, režisér a organizátor celého projektu Jan Sviták (film byl vyroben v hostivařském ateliéru FOJA). I přes tyto tragické okolnosti náleží Hlídač k vůbec nejlepším dílům domácí produkce zlatého věku české kinematografie. (06.10.2008)

Starý Hlídač č.47 je jako obnošený kabát po babičce. Strojená elegance smrdí naftalýnem a kouzlo tehdejší doby je nenávratně pryč. Dialogy místy připomínají čirý dadaismus, který přerůstá v nechtěnou frašku. Expresivní herectví pouze podtrhuje onu křeč sdělit něco velmi závažného. Československý Taxikář je tak spíše smutným příkladem křečovitého dramatu, než intimním dramatem muže zlomeného válkou. (25.11.2008)

Dobový pohled: České drama podle románu J. Kopty. Poslední film zesnulého režiséra Rovenského, který jej však již nedokončil, což je patrno na celém filmu. Ponuré drama ženy, která zápasí mezi manželskou věrností (nepodlehne) a sympatií mladého kramáře. Zpracování přímo diletantské, ač herecky je velmi dobrý, což však film nemůže zachránit. (26.01.2009)

Na rozdíl od Renčova podání působí vesnické prostředí v Rovenského verzi přirozeněji. Vesnice žije, což je patrné hlavně v hospodě. Na rozdíl od Renče je i veselo (hrobník v podání Františka Kováříka). Příběh si uchovává patřičnou dramatičnost, i když vztah Zusky a Anny je zpracován nepřesvědčivě, spíš divadelně - Anna (Marie Glázrová) říká "ne", odvrací se od Zusky (Ladislav Boháč) a vrhá se mu do náruče... Přesto i Glázrová dokáže zahrát vypjatou scénu - ve chvíli, kdy se "zpovídá" Doušovi má její hlas patřičný rozsah - od vyhroceného přes laskavý až po rozpolcený. Motiv hluchoty (a nevnímání) je patřičně zdůrazněn právě při této scéně. Zaujme motiv nedělního kostela a hospody - otevírají i uzavírají příběh. Spoluautor scénáře Otakar Vávra. (01.10.2010)

Překvapivě stále nadčasový snímek, který by si zasloužil pořádnou rekonstrukci (vysílaná kopie je v absolutně strašném stavu). Nejnovější Renčovu verzi neznám, ale původní filmová adaptace v režii Josefa Rovenského překvapuje silnými hereckými výkony (Marie Glázrová je tu fantastická) a atmosféra by se tu taky dala krájet. Vytknout lze snad jen příliš krátkou stopáž (film v několika momentech může působit zkratkovitě), ale nic to nemění na tom, že původní Hlídač č. 47 stojí za to vidět i přes své stáří. (03.07.2021)