My děti ze stanice Zoo

Začnu nejdříve několika Proč. Proč rodiče Christiane vypadají jako její starší sourozenci. Nevěřila jsem těm mladým hercům, že hrají děti, které berou drogy. Jediná osoba, která vypadala díky své křehkosti, zranitelnosti a tvářičce andílka, byla představitelka Babsi. Taky bych očekávala, že ta partička "dětí" nebude pořád vypadat jako z nějakého módního časáku. Pohybují se přece jenom na poměrně nelichotivých místech. Smíchovské nádraží taky takovým místem je, poznala jsem, že se tady natáčelo. Několikrát jsem Smícháč kvůli filmařům musela obejít. Proč tvůrci pořádně neukázali jaký má na člověka dopad, když jede v drogách? To se báli tvrdosti reality, ale o tom to přece je. Pak ale není smysl takový seriál točit. Kniha v době vydání šokovala a snad i otevřela společnosti oči. Mnohé odradila od braní drog. Bohužel takových mladých děvčat, dětí, jsou tisíce. Očekávala jsem od seriálu něco jiného. Tohle je v podstatě reklama na braní drog a neslouží jako prevenci proti nim. Vždyť je to celkem fajn si něco občas jen tak mimochodem něco šlehnout. Ovšem, z té spirály smrti se blbě vystupuje. I ukotvení v prostoru a času nebylo zrovna štastně vyřešené. Chápu, že seriál chtěl jít vlastní cestou, ale takhle určitě ne. Radši knihu My děti ze stanice Zoo a nebo Johnovo Memento. Možná i dokument Katka. (29.04.2021)

Takhle nějak jsem si představoval filmové zpracování mojí oblíbené knížky. Tvůrci se vyhýbají všem zavedeným žánrovým klišé a děcka hned na začátku nezobrazují jako nepoužitelné chodící mrtvoly. Jsou to prostě normální teenageři, kteří se chodí bavit, sem tam si něco dají, poměrně dlouho tak zvládnou normálně fungovat, až se to časem začne lámat. Protože tak to prostě v reálu chodí. K tomu navíc potěšilo celkové zpracování, parádní herecké výkony, hudba (která se sice nedrží původní doby, ale čert to vem). Zkrátka po všech stránkách velká spokojenost. Kdybych měl něco vytknout, tak možná se jen tvůrci nemuseli tak krotit v ukazování hnusu ke konci příběhu. Ale chápu, že chtěli cílit na teenagery, které by to mělo od heroinu odradit, a tak museli zůstat PG-12. (11.03.2021)

8/8 Nová seriálová adaptace nechvalně proslulého protidrogového manifestu My děti ze stanice Zoo znovu oživila po 40 letech vzpomínku na první filmové zpracování i na celospolečenský šok, který se s odstupem času dostal i do Československa. Během 70. let se rapidně zvýšila úmrtnost dětských narkomanů v Západním Berlíně. Ta čísla se za pouhou dekádu zvedla z cca 50 na 750 a v novinách šokovaly titulky, že těmto narkomanům, zlodějům a prostitutům často nebylo ani 15 let. Ta zpráva sama o sobě má v sobě tak silný apel, že je nutné na ni nezapomínat. Ale právě proto, že je primárně určena nevzdělaným mladistvým, je nutné aktualizovat adaptaci do takové podoby, aby s nimi dostatečně transparentně komunikovala a nebyla polopatická a černobíle edukativní. Tým kolem režiséra Philippa Kadelbacha se rozhodl pro několik kompromisů. Noční život spojený s diskotékou Sound skutečně nevypadá jako v 70. letech a hlavní herci jsou vybráni z mnohem starších interpretů, než byly jejich předobrazy. Pro našince jsou problematické i nedostatečně maskované pražské lokace a celá pražská linka. Rodiče hlavní "hrdinky" Christiane F. vypadají jako její sourozenci (jistě, rodiče skutečně dvanáctileté holky mohou být sotva třicátníci, zvlášť tehdy, ale naše Christiane F. vypadá podstatně starší, proto casting tak výrazně ruší). Nicméně předpokládané klady, které se nabízejí už z pouhého rozhodnutí, že poměrně stručná kniha o rozsahu pouhých 300 stran bude zpracována v osmi téměř hodinových epizodách, jsou dodrženy. Skutečně je dostatek času na vykreslení prostředí, fází závislosti, i jednotlivých osudů přátel Christiane F. Život a smrt Axela a Babsi láme srdce i bez příkras. Ve filmovém přepisu prakticky nezbyl prostor na dospělé postavy, na školu, na odvykací centra, ani na policii. Zdálo se, že mladiství narkomani žíjí a umírají navzdory realitě, ale oni nutně reagovali na své rodiny, školy a instituce, které jim znesnadňovali život na ulici. První díly byly tedy vysloveně rozpačité, ale jako celek nová minisérie vyprávějící o dětech ze stanice Zoo obstála. Více o vztahu Wir Kinder vom Bahnhof Zoo (1978) a Wir Kinder aus Bullerbü (Alla vi barn i Bullerbyn, 1947) píšu v zajímavosti pod filmovou adaptací. (03.04.2021)

Ubírám hvězdu, neb se to nedrží původního knižního příběhu. Na druhou stranu je tam pěkně hnusně ukázaný jaký je tento feťácký život, SPOILER kurvení, prodávání se úchylákům, nechat si naložit do řitě, švihání perverzáka, šlehat si na hajzlu, feťácký party, rvačky o fet, absťáky, krádeže, rozpad rodiny i osobní budoucnosti a jiné krásy feťáckého světa (08.03.2021)

Musím říct, že se mi seriál hodně líbil. První díl celý padl na seznamování s jednotlivými osobami - bylo jich dost. Potom už mládež vytvořila partičku pro naprosto volnou zábavu. Naprosto perfektní výběr herců, nezletilé holčičky excelovaly. Všichni dovedli dát své postavy ve všech polohách, od té bezstarostnosti, přes závislost až po trosky. A platí to i pro dospělé. Např. rodiče Christiane. Matka klasická blbka a otec, to bylo naprosté zjevení. Hlupák a naivista, říznutý psychopatem. Jako bonus jeho image. Vykopávka z NDR. Film může působit jako neúcta k tématu. Děj probíhá jako jeden velký mejdan, pestrý barevný obraz a veselá hudba. Prostě: bavíme se, tančíme, pijeme, máme sex a fetujeme. Ale právě tohle všechno ukazuje divákovi pocity těch mladých na jejich jízdě. Určitě jsem to nechápal jako návod pro život. Ve druhé půlce začne veselí rychle opadávat a myslím, že ukázaná realita závislosti na "háčku" byla dost výmluvná a varovná. Včetně různých pokusů o detox a svodů od kamarádů "tak ještě jednou naposled" a pro někoho to pak je opravdu naposled. Pro jiné nutnost řešit finanční náročnost fetu prostitucí. Jinak, opravdu se v Berlíně v té době hrálo na diskotéce jen techno? (13.03.2021)