Reklama

Reklama

Snímek, který byl v roce 1974 na filmovém festivalu v Cannes nominován na Zlatou palmu, je jedním z nejkrásnějších filmových počinů Kena Russella. Příběh se odehrává v roce 1911 a vrhá světlo na poslední dny v životě Gustava Mahlera. Mahlerovi bylo padesát, když dirigoval svůj poslední koncert Newyorské filharmonie, v níž od roku 1909 působil jako hudební ředitel. V době, kdy skládal svou Desátou symfonii, vážně onemocněl. Byl velice zesláblý, když se vrátil do Paříže, aby zde podstoupil léčbu, a 18. května roku 1911 zemřel. Ken Russell prokládá film množstvím retrospektivních scén, v nichž Mahlera představuje nejen jako nebohé dítě sužované otcovým hněvem, ale také jako mladého muzikanta frustrovaného antisemitismem a připraveného konvertovat ke katolické církvi, manžela terorizujícího svou ženu, které si nesmírně vážil a nakonec i jako starostlivého a milujícího otce zdrceného ze smrti své dcery. (Cinemax)

(více)

Recenze (27)

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

Od životopisných filmů divák zpravidla těžko může čekat krátké stopáže, už jen proto, kolik je toho většinou potřeba do nich nacpat, nicméně pokud není látka dostatečně dramatická, může začít lehce nudit. Russell vlastně s ničím dramatickým a chytlavým nepřišel, tak se nudě snažil předejít po svém, totiž značnou (pře) stylizovaností a snahou o jakousi rádoby kontroverzi či provokaci. Ano, mám na mysli inscenovaný Mahlerův pohřeb a hlavně…ehm, nezapomenutelnou pasáž konvertování, která jistě nikoho nenechá chladným (jenže přiznejme si, kolik diváků si dokáže s časovým odstupem vzpomenout na něco víc než právě na ni?). Když si tento typ „pobuřujících“ scén publikum odmyslí, zbude mu už jen skladatelova hudba (a povedený odkaz na Smrt v Benátkách). Mahler v Russelově podání je tak akorát veskrze rutinní, místy dost nudný a až otravně zdlouhavý životopisný film (v naprosto neautentické a nehodící se angličtině). Možná trochu přísné, ale z mého pohledu „zasloužené“ 2*. ()

Maq odpad!

všechny recenze uživatele

Popkulturní fantazie na kulturní téma. Strašně hloupé. Místy ještě horší. Zobrazení Almy coby árijské blondýnky (v kroji!) je urážlivé. A inscenace Mahlerovy konverze v režii Cosimy Wagner je přímo nechutná. Mahlera arci lze považovat za prorockého vizionáře, ale kdyby jeho tvorbu inspirovaly takovéhle kraviny, jeho vize a hudba by se ujaly nanejvýš v putykách. ()

Reklama

K.I.N.G. 

všechny recenze uživatele

Život a dílo Gustava Mahlera. Nepovažuji se za žádného velkého znalce vážné hudby, ale měl jsem možnost slyšet celé dvě symfonie tohoto rakouského skladatele a obě se mi zdály velmi dobré, přičemž ta s pořadovým číslem 1 určitě patří mezi jeho nejzdařilejší díla. Jelikož jsem zvyklý zaujímat kritičtější postoj k hudbě než k filmu, očekával jsem, že mě možná tento film nadchne mnohem víc, než již zmíněná Mahlerova hudba, ale obě složky jsou pro mě asi srovnatelné. Na tomto pobuřujícím snímku mi nejvíce neseděly pseudorealistické obrazy a sny. Občas byly sice podařené, ale některé působily směšně nebo až trapně. Nejsem si úplně jistý, jestli je životopisné hudební drama a surrealistický film vhodná kombinace, ale i tak, jako celek to bylo fajn. ()

Iggy 

všechny recenze uživatele

Životopisný snímek o rakouském hudebním skladateli Mahlerovi. Film vtáhne do děje svižným příběhem, skvělou hudbou a hereckými výkony. Originální a nekonvenčí ztvárnění plné temných surrealistických vizí o fašismu a temných hlubinách duše. Zvláštní je scéna na nádraží, kde vidíme přesnou kopii scény ze Smrti v Benátkách, kdy se polský chlapec Tadzio nenuceně ale pro hlavního hrdinu koketně točí okolo sloupu. Výborný a originálně natočený životopisný film. ()

Ducharme odpad!

všechny recenze uživatele

Moje cesta k hudbě Gustava Mahlera byla dlouhá a trnitá. Poprvé jsem se k němu dostala v období, kdy mým sluchátkům vládl John Cage, Karlheinz Stockhausen a jim blízcí. Nebyla to ta správná chvíle. Navíc šlo o období pubertálního vzdoru, kdy vše krásné a dokonalé bylo jednoznačně nejhorší. Druhý pokus proniknout do jeho hudby přišel v době, když jsem poznala Wagnera. Jeho příchod však zastínil vše ostatní... Přibližně před rokem jsem se k Mahlerovi dostala naposledy a tentokrát jsem mu naprosto propadla. Nejen jeho hudbě, ale i jeho osobnosti o níž jsem se snažila nasbírat co nejvíce informací. A právě při tomto vytrvalém objevování jsem se dostala i k této naprosté zrůdnosti. 115 minut nenávistného hledění na obrazovku, 115 minut zesilujících se nadávek a hlavně 115 minut sebekontroly a neustálého připomínání, že prohodím-li ovladač televizí, nebude z toho nic dobrého. Naprosto se ztotožňuji s komentářem uživatele Maq. Russella bych přikurtovala k židli a nechala jej na Mahlera koukat týden v kuse! Ohavné... ()

Galerie (11)

Reklama

Reklama