Dáma na kolejích

Rychmanovy české muzikály vznikaly současně s francouzskými díly vzešlými ze spolupráce Jacquese Demyho a Michela Legranda, oproti nimž se zvláště Dáma na kolejích jeví jen jako pouhá divadelní férie. Jakkoliv jednotlivé dějové sekvence mají vtip a hudebně tanečním vstupům nelze upřít chytlavost, celek nepůsobí zrovna celistvě. Zatímco ta Legrandova čísla v Demyho snímcích vyprávění originálně dynamizují a propracovávají psychologii zúčastněných, písně v Dámě na kolejích nanejvýš zlidšťují lidově demokratickou uniformitu. Kostýmy, líčení, stylizace ani choreografie nemanifestují vnitřní svobodu, ale jen ospravedlňují individuální zařazení v systému. Příznačně tuto neměnnost dotvrzuje i snový rámec celého příběhu: k revoltě nedošlo a ani se k ní tramvajačka Marie neodhodlá. Tyto paradoxy ovšem současně přispívají k otevřenějšímu vyznění, o něž se ovšem primárně zasluhuje mimořádné herectví Jiřiny Bohdalové. Její hrdinka za pomoci bohatého kostýmního vyzbrojení střídá své tváře, aby se nakonec vrátila k té nejvlastnější, odevzdané a trpné. (11.06.2023)

Znamenitá vizuální koláž, kterou doporučuji jako doplněk k přednáškám o designu 60. let. Děj je vcelku pitomý, písničky taky celkem nic moc, ale jako celek je to veskrze kompaktní sonda do atmosféry doby. Když to budu brát z hlediska, že jde vlastně o film, tak nejlepší je tam asi pan Peterka. Ty moje hvězdy jsou především za výpravu. Mám holt rád ty tramvaje, saka a felicie. (16.08.2015)

Marná snaha, hra se zpěvy. Tahle by asi Cimrman charakterizoval tento, generaci našich maminek a babiček známý, filmový muzikál. Nabízí se srovnání se Starci na chmelu, kteří oplývali lepším námětem, pojetím i hudbou, což jsou věci u tohoto žánru nejzásadnější. Dáma na kolejích není opravdu film, který bych musel vidět dvakrát. Chvílemi film jakoby paroduje muzikál svými až infantilními texty písní a podivnou choreografií. Navíc příběh jako vystřižený z Ordinace v R.z, takže kromě Jiřiny Bohdalové, která málokterou roli pokazí (i když Dáma na kolejích se asi bude řadit někde k jejímu slabšímu průměru) není o co stát. Možná ještě půl hvězdy za snahu tvůrců vybočit z hlavního proudu a natočit něco západnějšího, ale i tak 40%. (08.09.2012)

Porozumět tomuto dílu, které poetikou i použitou metodou vědomě navazuje na STARCE NA CHMELU, není snadné. Přesah do retrospektivní emancipace, která končí zdánlivou hospodyňskou odevzdaností puťky z tramvaje, zřejmě nalézá své vypovídací jádro právě v prolnutí oněch krajních scén šoku z manželovy nevěry v úvodu a návratu do řidičského křesla tehdy moderní tramvaje v závěru tohoto muzikálového filmu. Zde jakoby tvůrci vyjádřili svůj názor na nablýskanou výpravnost značné části retrospektivních scén, které byly v přímém protikladu se skutečnou tváří komunistického protosocialismu té doby. Oprýskané budovy, zanedbaná města a vesnice, infrastruktura před odpisem a spou s tím touha konečně začít po létech strádání a nedostatků opravdu žít. Průvod felícií, tehdejších supranedostatkových supervozů a jejich jízda po ještě prvorepublikové jakobydálniční komunikaci tuto aureolu virtuální reality před 45 lety ještě více zvýrazňuje. Zřejmě poprvé tehdy Jiřina Bohdalová naznačila, že její umělecké možnosti dalekosáhle přesahují formát navenek prvoplánové - a tím i povrchní - lehce nadrzlé komičky. Přehlédnout nelze ani půvab a už tehdy vyzrálé herectví předčasně zesnulé a nedoceňované Libuše Geprtové stejně tak jako mužské protagonisty. Tehdy nastupující Radoslav Brzobohatý i Liberečan s pražským rodným listem František Peterka (asi nejvíce známý z KRKONOŠSKÝCH POHÁDEK) se rozhodně neztrácejí a zejména Peterka, který tu má ojedinělou možnost k rozehrání svého chlapského herectví, naznačuje, že i na regionálních scénách té doby působily vyzrálé herecké osobnosti. Když přemýšlím nad tím, proč tento muzikál, scénářově i choreograficky vypravený na stejné invenční úrovni jako STARCI NA CHMELU, vlastně zapadl, jen těžko hledám odpověď. Zřejmě je tu rozdíl dán již námětem: zatímco v prvním případě Pucholt vzlétá ke hvězdám a naznačuje přitom meze tehdejšího režimu a jeho ideologie v působivém oparu stříbrného větru, v DÁMĚ je hrdinkou udřená žena-dělnice, odbývaná za své dvojité směny jednou za rok emdéžovitým večírkem, táhnoucí z nezbytí svou káru, pro niž jí ze stříbrného větru zbývají již jen právě ony nečekané záchvěvy náhle rozbolavělého srdce. Chodit po zemi a trpělivě sbírat a trhat fakta a souvislosti vnímané navíc ženským mámovským zrakem není - a asi nemůže být - pro diváka tak poutavé a strhující. Právě v tom však tkví skutečný půvab a přínos tohoto neprávem zapomínaného a rozporně přijímaného klasického díla autorské trojice Rychman-Blažek-Koníček. (25.08.2007)

Veľmi pekný filmík, na svoju dobu. Bohdalka úžasná ako vždy. Vtedy asi ešte netušila že o pár rokov sa s Brzobohatým stretnú v geniálnom filme UCHO. Neskutočne krásna Praha šesťdesiatych rokov! A farebná, ja som na nej mohol oči nechať ... Krása :-) Škoda že teraz je Praha taká fádna, hlučná, smradľavá, plná áut a turistov. :-( Ach, kam sa to všetko podelo? (15.04.2014)