O Janovi a podivuhodném příteli

Stačí se podívat na jména, které u zrodu této temné koprodukční pohádky Hanse Christiana Andersena figurují. Režie - Ludvík Ráža, kostýmní výtvarnice - jeho dceruška Evženie Rážová, výtvarná spolupráce - Olga Vyleťalová, výtvarník dekorací - Jindřich Goetz, kamera - Jan Macák, hudba - Petr Hapka. Výsledkem je psychedelická hororová stylizace, kterou jen tak někdo nenatočí. Podzimní příroda a magická hudba/ruchy/ambient originalitu jen a jen zvýrazňují. V některých fragmentech mě tento příběh připomíná Souboj Titánů (princezna v noci odlétá na koni za čarodějem do jeho sluje, kde dostane otázku, kterou musí druhý den její nápadník uhodnout, jinak zkamení). Mám moc rád filmovou tvorbu Ludvíka Ráže, takový režisér tu opravdu chybí. (03.01.2021)

I když tahle pohádka není extra zručně natočena a Tomáš Valík v hlavní roli je herecké poleno, tak tvůrce by neměl stihnout hněv Hanse Christiana Andersena, na jehož motivy je pohádka natočena, protože Ludvík Ráža ji, přes její televizní rozměr, natočil originálně. Jan si dělá zálusk na zakletou princeznu Agnes a jeho otec mu před smrtí sdělí dávné tajemství jistého medailonu, které značně ovlivní ,a poněkud ulehčí náročnost princezniných hádanek spočívajících v uhodnutí jejích myšlenek. Kdo neuhodne zkamení, a už je to pěkná sbírka šutráků. A Jan napochoduje na hrad, třikrát mrskne správnou odpověd (ty dvě správné neměl tak úplně z vlastní makovice), princezna zvlhne při pohledu na něj a je jeho. Apropo, Tomáš Valík hrál naprosto příšerně, všichni herci kolem něj byli lepší, a navíc byl předabovaný Martinem Zounarem, což ve výsledku působilo rušivě, akorát když řval v "akčních" scénách, protože Zounarovo zakřičení bylo opravdu peklo. Nešlo se ubránit smíchu při zabarvení jeho hlasu. Valík se tvářil vždycky přesně opačně než měl, a ani svoji postavu neobdařil velkým charisma. Dovedu si představit, jak z jeho nemotorného herectví, musel být přísný režisér Ráža na prášky. Koprodukce s německou produkcí vnesla do pohádky takovou tu typickou německou neohebnost, a především čeští herci, zejména Zedníček s Labudem jako vtipní zlodějíčci, byli ve vedlejších rolích daleko před nimi. Když k tomu přidám slabé triky, ale solidní masky a kostýmy, zdařilý hudební doprovod Petra Hapky nebo Evu Vejmělkovou, o kterou se usilovalo, vychází mně z toho dějově neurovnaná pohádka, která sice zapadla, ale o to víc pro její plus hovoří její neokoukanost a v neposlední řadě Rážův neotřelý režijní styl. Mé hodnocení: 40% (13.12.2013)

Skvost mezi pohádkami! Vyvolává ve mě mnoho emocí, krásný příběh, kostými a prostředí navozující zvláštní atmosféru blížící se horovým scénám! Ostatně Andersen psal dosti krutě, není se co divit, když už v devíti letech opustil domov! Pohádky by měli zapůsobit a inspirovat ke změně k lepšímu, tady se to opravdu povedlo. Konec, který si pohrává s myšlenkou nesmrtelnosti je opravdu nádherně děsivý! (29.04.2007)

Nevím nevím, jestli by tohle měla být zrovna pohádka, protože, ač mi už byl nějakej ten pátek, co jsem to viděl, moc pohádkové mi to tedy nepřišlo. Spíše strašidelné. Ale příběh byl velice originální a herci výteční. Kvalitě snímku je netřeba se podivovat- stačí se podívat na vlaječku a hned je jasné, jak to se sponzoringem bylo...69% (12.05.2006)

Tahle pohádka na mě už od dětství působila hodně tajemně. Kouzlo pro mě má i nyní, ale jiné – za tu dobu jsem obohacena o jisté poznání, které jsem jako dítě neměla. Možná proto mě tak přitahovala, protože oslovovala něco z mého nevědomí. Když si pohádku převedu do řeči symbolů a vnímám, jaká stránka osobnosti zrovna za Jana a princeznu jedná, jsem fascinována. Jako předloha k filmu posloužila Andersenova pohádka „Společník na cestách“, která má (s ohledem na Andersenovu tvorbu) netypicky pozitivní konec. Jan vedle svého přítele, který jej učí posílit svého vnitřního muže, roste. Nádherná princezna s krásným hlasem je ovládána krutostí a chladem svého vnitřního muže, aniž by tento fakt mohla jakkoli ovlivnit. Se svým vnitřním mužem se setkává ve spánku (tedy v jiném druhu reality). Přítel učí Jana tomu (tak trochu šamansky), že sejít z cesty je nebezpečné a že by Jan neměl utíkat od svého záměru. Učí jej, že není vše tak, jak vypadá a že útěk či uposlechnutí strachu není cestou odvahy. Přítel Janovi po zásluze zhmotní bělouše (totemové zvíře), kterého zkrotil v místě mimo čas a prostor, co bychom mohli nazvat snem či nevšední realitou. Přítel supluje Janovi do jisté fáze příběhu roli otce, který předčasně zemřel. Když se však Jan cítí vnitřně silný, chce převzít zodpovědnost a pro třetí odpověď se vydává sám. Počíná si vcelku neobratně, dopouští se začátečnických chyb, ale když přijde na poměření fyzických sil, vítězí. Aby však bylo vítězství završeno, musí prolomit kletbu a uhodnout poslední odpověď. V té chvíli jej přítel učí vypnout ratio a naslouchat intuici (napojit se na hlas své vnitřní ženy). Předtím však, než bude Jan hádat potřetí, ptá se princezna (již v kontaktu se svými vnitřními postavami) otce, zda nejde hádání zrušit. Otec se však zdá být neústupný a princezna tak prochází nutnou zkouškou ne-lítosti. Za důvěru, kterou dala Janovi, pak získá celistvost své osobnosti – klíč ke svobodě. (12.01.2017)