Čest a sláva

S obdivom sledujem, ako vedeli niektorí československí tvorcovia s psychologickou vierohodonosťou vyobraziť emfatický zápal ľudí zmietaných v nesvároch svojej doby. Skrátka, že historické súvislosti niekedy nie sú tým najdôležitejším, každá epocha má svoje špecifiká. Postava rytiera Ryndy akoby v beznádejí volá po väčšom spoločenskom uvedomení, aby však nakoniec tým násilnickým a konfliktom zahľadených tlakom neodolala. Hoci je samozrejme presvedčená v ich racionálnu opodstatnenosť. Aj tu je krásne vidno, že popud v sondážnej transformácie osobnosti vychádza z konania a činov drvivej spoločnosti a zušľachtilejšie ciele si tu každý vykladá krvou a nie diplomaciou. I keď, dalo sa to v 17.storočí v habsburských časoch inak? (11.10.2017)

Hynek Bočan, podporován jedním z nejlepších chorálů, jaký mistr Liška napsal, se tímto staví těsně vedle Františka Vláčila. Jde o podchycení autenticity doby, kterou dokázal Vláčil zobrazit hned ve třech snímcích. I když má Bočan jednu tvrz a pár výletů do přírody, atmosféra doby je úžasná. Pochopitelně i díky hereckému koncertu, založeném hlavně na dialozích. Krom klasické, bezchybné elity, mě zde poprvé velmi mile překvapuje paní Bohdanová. Její cynická a přetvařující se šlechtična, která umí vždy nalézt ta správná slova, je v páru s Högerem prakticky bezchybná. Tento film jako první absolutně změnil můj pohled na její herectví. Základem vše je ovšem Rudla. Poslední český rytíř táhne do svého boje. Je opatrný, sebevědomý, odhodlaný, směšný i děsivý. Netýká se ho nic, co je tam venku a náhle plní svou povinnost. Vlastenecká hrdost vede k zoufalým činům - rytíř zapaluje pochodně. Jeden ze zásadních, známějších filmů, který potvrzuje nadprůměrnou kvalitu československé kinematografie. (01.11.2011)

Dnes polozapomenutý (jakým neprávem!) český historický film se sice nemůže měřit s Markétou Lazarovou nebo s Údolím včel (na podobnou výpravnost se zjevně nedostávalo prostředků, umělecky byl František Vláčil také trochu někde jinde), přesto patří v rámci historických snímků k tomu výrazně lepšímu, co tu bylo kdy natočeno. Silná je paralela těžké doby totalitního režimu a období po bitvě na Bílé hoře, kdy komunismus i Třicetiletá válka zdevastovaly český národ, především pak jeho elity. Pobělohorská i poúnorová emigrace české šlechty i prvorepublikových elit a jejich faktická ztráta byla (a dodnes vlastně je) fatální. Za velký klad lze považovat fakt, že v příběhu a popisu dobové situace zcela absentují obrozenecké mýty, takto ideově obnažený film se dal realizovat jen v krátkém období pražského jara, tedy právě v roce 1968. Málokde jinde si kdo dovolil českou národní povahu obnažit takovýmhle způsobem... (20.12.2013)

Surové a místy až mrazivé drama mě uzemnilo svou atmosférou. Hudební kompozice se zapíše hluboce do nitra a ještě dlouho po skončení filmu zní v uších. Jednotlivé scény a rozhovory jsou také působivé (ať už Rynda s Dorotou nebo Kateřinou, Rynda s knězem, Rynda s Kemrem, Rynda s Donovalským), ale celkové dokonalosti přeci jen něco chybí. Atmosféra a silné dialogy jsou trochu na úkor srozumitelnosti děje. Bez znalosti historie (povrchní představa nestačí) je pochopení pohnutek méně jasné, mnohé je nevysloveno a divák musí smysl některých výjevů odtušit. Přesto je Čest a sláva úžasným zážitkem. Člověk je nejen blíže historii, ale i generaci diváků, kteří zažili největší slávu tohoto snímku. (15.12.2012)

Jasně, že člověk se potřebuje zu fressen; jasně, že válka je nevýslovně krutá. Tento film však přináší naprostou adoraci malosti a ubohosti; vydávaje přízemnost za zemitost; touhu po svobodě za salónní revolucionářství, přičemž života běh vnímá pouze a jedině jako malichernou běhnu, která si na člověka zdravého rozumu zasedla, by jej rozdrtila. Tam, kde je Vláčil nadčasový, Bočan ryje držkou v hnoji. S předstihem; nikoliv prorocky.------- Dílko jest výborně obsazeno, jakož i velmi slušně natočeno, což na jeho mrzké podstatě ničehož nemění. (05.03.2014)