Půlnoční kovboj

Už dlouho jsem neviděla tak výbornej nezávislej filmeček. Dustin Hoffman a Jon Voight jsou oba ve svých rolích naprosto skvělí a celý film výjimečně věrně zachycuje dobu střízlivění ze zlatých šedesátých (hippies, drogy, sex...). Mimochodem ta psychedelická scéna z nočního drogového podniku vypadá jako by ji Schlesinger sám natočil pod vlivem nějaké omamné látky a je prostě dokonalá, konečně mám opravdový sugestivní zážitek, jak to vypadá po požití drogy. (26.03.2005)

Ukázka té většiny zlobivé mládeže šedesátých let, které byly celospolečenské ideály šuma-fuk, a která by ráda pomohla akoráť tak sama sobě. Voightův životní postoj je jednoduše kouzelný, myslím si, že naivity je tu až nestravitelně moc. Ale jako studená sprcha pro rozbíjení ideálů to působí spolehlivě. To Hoffmanova postava je už trochu rozporuplnější a tím pádem i mnohem více živoucí. Naprosto skvělé jsou pak vzpomínkové reminiscence, které se úžasně prolínají s přítomnými fantaziemi a budoucími sny. (12.12.2004)

Kovboj s lesklými čižmami a rovnako vylešteným naivným idealizmom vpáli zo západu na východ ako vidiecky buranský gigolo do New Yorku loviť ženy. Žiarivý úsmev postupne vystrieda neradostná realita, súlože s postaršími večne nespokojnými zazobanými frndami nekončia očakávaným zbohatnutím. Priateľom sa stáva mrzácky rozkašľaný zlodejíček, domovom nevykúrený dom určený na demoláciu. Sen, zúfalcov, naiviek končiaci ustrašeným upotením. Bad trip roztancovaného idealizmu. Bezhraničné možnosti strieda solidarita ľudí na okraji. Obraz vystihuje nevypovedané, zaznamenávajúc spomienky, sny, drogové opojenie. Znepokojivo výstižne je i poukázanie na vädnúcu revoltu sixties rozpustenú v halucinogénnych večierkoch znudenej umeleckej society. (03.10.2005)

Půlnoční kovboj je v mém případě jeden z těch filmů, na které jsem schopen nekriticky pět ódy a tvrdit o nich, že mě zasáhly přímo do srdíčka (a v tomto případě je to obzvláště pravda :-)). Půlnoční kovboj je nepřekonatelný film o nesplněných snech, velkém přátelství, beznaději i doufání... Je to velmi dojemný, ale současně místy vtipný příběh, který nabourává tradiční představy o americkém snu a odhaluje v nich pouhé klišé. Skutečný život je totiž někde úplně jinde. Ratso Rizzo a Joe Buck vědí své... Málo filmů americké produkce té doby (ale opravdu jen té?) má tak neuvěřitelnou hloubku a současně skvělou formu, působivou atmosféru a dokonalé herecké výkony (Dustin Hoffman tuhle roli snad už nikdy nepřekonal). Navzdory dobovým reáliím (hippie party) jde o silný nadčasový film, který má rozhodně co říct i v dnešní době. "I'm walking here! I'm walking here! " (04.05.2006)

O životě vyvrhelů na okraji společnosti jsem se zatím dovídal jen přes výpisky ze středoškolských učebnic. Chyba! Toto špínou prolezlé drama, které se snaží podávat zklamané iluze, dezorientaci, beznaděj, ale i přátelství na plochém území jednoho města, zaručeně není příjemné, ale pravdivé a fascinující. Zároveň dává obraz společnosti 60.let ve velkoměstech jako směsku hloupých, zklamaných lidí, všudypřítomných freaků, bezdomovců a homosexuálů. Ti už mají své místo zajištěné a stále hloubeji se propadají do své nicoty jako ústřední hrdinové. V jednu chvíli velice dojemný snímek, v druhou směska bizarních výjevů a pohledů do nitra té špíny, která dokáže být sakra odpudivá a depresivní. Palce nahoru za Voighta a Hoffmana. (26.10.2008)