Plechový bubínek

Je to snad poprvé kdy absolutně nevím co k filmu napsat (tak proč sem něco píšu co?). Děsně zvláštní snímek. Ani ne těžký, jen pořád nevím jak jej pořádně uchopit. Dílo je to ale opravdu vynikající a docela se těším až si najdu čas a pustím si jej znovu (a třeba napíšu trochu více). You know, Mr. Bebra... to tell the truth, I prefer to be a member of the audience, and let my little art flower in secret. (04.01.2010)

"Byl jednou jeden bubeníček, kterému zemřela matka, protože snědla hodně ryb, byl jeden lehkovážný národ, který chtěl Ježíška, ale z Ježíška se vyklubal Gasman!". Příběh o nebezpečnosti důsledků polo-incestních styků. V rakouské rodině Schickelgruberových, kde vychovali podobně uřvaného kripla, jenž se přejmenoval a chtěl ovládnout svět kolem sebe, by o tom mohli vyprávět, nicméně rozhodně ne tak neuvěřitelně sugestivně a fantasticky, jako Volker Schlöndorff. Film, ve kterém je naprosto vše filmové i lidské, nemá žádné hranice, a neztrácí na zajímavosti snad ani jedinou minutu. (originální znění RTVS-Dvojka) (20.06.2018)

Občasným sexuálně zvrhlým dějem se Oskar s textem o několika větách doslova probubnoval. Pěkný rozjezd, pak přišla menší stagnace a začátkem druhé světové války už se film zase začal dostávat do formy. Trochu šílených, pedofilně laděných, ale hlavně herecky dobře zvládnutých 142 minut, bylo tentokrát víc než dost. (30.08.2011)

Schlöndorffově adaptaci lze vyčítat, že Grassův znepokojující román zpracovává konvenčně a oklešťuje jej o řadu jeho literárních specifik, v čele se samotným způsobem vyprávění. Jenže právě ono převedení do tvaru, který divákům neklade žádné formální překážky, se nakonec ukazuje jako bravurní kousek. Konvenční, v zásadě lineární vyprávění a precizní práce oddělení výpravy, kostýmů a castingu tu slouží jako trojský kůň, který za obranný val diváckých očekávání propašuje provokativní jádro románu. Důmyslná podvratnost adaptace se ukazuje již v samotných úvodních titulcích, kde režisér parafrázuje japonského klasika Jasudžiróa Ozu. Ten svá bravurní melodramata a veselohry o rodinných vztazích či generačních konfliktech z prostředí střední třídy uvozoval titulky na pozadí obyčejné každodenní látky. Schlöndorff otevírá svůj film totožně, jen tentokrát je oním pozadím hnědá látka náckovských uniforem. Se stejnou jízlivostí i mixem vysokého a nízkého, uměleckého a zvráceného pak vyobrazuje společnost první poloviny 20. století a její paradoxy, šílenosti, nesmyslnosti a především pokleslost v jádru její povýšenosti. Je příliš zjednodušující vidět ústředního Oskárka jako rebela, který se odmítne podílet na světě dospělých. Schlöndorff sice z adaptace vynechal třetí část románu, kde hrdina prochází poválečnou dobou a stává se zrůdou, jenže mnohoznačnost postavy rozvedl již v ději, který filmem pokrývá. Pohled na válku očima dítěte zde znamená něco jiného než, na co jsme zvyklí z jímavě kýčovitých vyprávění. Vedle zastřešující znepokojivé grotesknosti totiž "Plechový bubínek" odhaluje dětství nikoli jako ctnost, nýbrž metaforu zatvrzelého a zaslepeného odmítání se vyvinout, které je zde vlastní i všem dospělým figurám. Oskárek představuje sebestředné věčné děcko, které proplouvá dějinami. Za jeho zdánlivou naivitou a ignorancí se ale skrývá racionální zlovolnost a umíněnost, která se pramálo liší od velikášství maloměšťáků, které je zde odhaleno jako základní kámen nacismu. --- PS: Kdo by přecjen toužil po nekonvenční adaptaci "Plechového bubínku", pro toho tu je undergroundový virvál "United Trash". (18.03.2023)

(Verze: Dir. Cut) „Jenom vyhlídka na plechový bubínek změnila můj úmysl vrátit se zpět do matčina lůna. Kromě toho, moje pupeční šňůra byla již přestřižena. Už se nedalo nic dělat.“ Knižní předlohu jsem nečetl, ale atmosféra snímku pro mě byla jednou z nejdivnějších za hodně dlouho dobu. Už Oskarovo dětské vidění světa pronikající do světa dospělých podstatně dřív, než by mělo, navíc silně zdeformované jeho povahou, působí zvláštně, mnoho scén vyznívá absurdně, groteskně, zvrhle a v neposlední řadě nechutně (teda nic, co by trochu otrlejší divák nezvládl, ale třeba koňská hlava s úhoři byl skutečně barvitý výjev). S Oskárkem se sice těžko sympatizuje, protože to byl malý, zpovykaný, tvrdohlavý a zlomyslný (až místy vyloženě zlý) spratek, který si díky své schopnosti mohl dělat, co chtěl, ale divák fascinovaně sleduje jeho životní dráhu (a výkon Davida Bennenta patří k tomu nejlepšímu, co jsem u dětského herce kdy zažil). A to vše na pozadí dynamické historie města Gdaňsk. Zvláštní, ale zajímavý film, který si ty slušné 4* zaslouží. (02.01.2022)