Nikdo se nebude smát

Komorní psychologické drama s tehdy tak populárními prvky absurdního dramatu, které bylo v oblibě proto, že umožňovalo za pomoci metafory kritizovat poměry v totalitní společnosti. Film je součástí proslulé české vlny a stál na počátku uvolňování cenzury v českém filmu. Bezprostředně poté následovala řada podobných filmů, jako např. O slavnosti a hostech, které si braly na mušku postavení malého člověka ve společnosti svázané ideologií a mocenskými institucemi. Nikdo se nebude smát je snímek o lidské přizpůsobivosti, zbabělosti a vůbec o morálce. Vypovídá sice ledascos o socialistickém Československu poloviny 60. let, neblahém vlivu nejrůznějších domovních komisí, odborářských a komunistických schůzí, ale hlavní konflikt je nadčasový a s malými úpravami by mohl vzniknout i dnes. Jenže v současnosti se už takové filmy netočí. Nemají totiž patřičný komerční ohlas. Co horšího, srovnání tehdejší situace s dneškem zdaleka nevyznívá v náš prospěch. Vysokoškolský učitel v roce 1965 dá špatný lektorský posudek práci, kterou považuje za nepůvodní. Dnešní rozvinutý průmysl výroby vysokoškolských titulů na našich univerzitách, jehož pouhou špičkou ledovce jsou plzeňská práva, se může hrdinovým morálním dilematům vysmívat. Z recyklace starých materiálů těží nejen vysoké školství, ale stojí na něm do značné míry i publicistika... Po herecké stránce výborné, Jan Kačer předvádí, jako obvykle, maximální nasazení. Celkový dojem: 70 %. (20.09.2010)

Domnívám se, že Kunderova povídka a v menší míře i Bočanův film se nesoustřeďuje ani tak na poměr individualisty k obci (nebo jinými slovy řečeno: na krizi mezi člověkem, který by chtěl žít zodpovědně, s nejvyšším nasazením a s vůlí vědomě a bytostně být a tvořit, sám za sebe a pro jiné, s těmi, kteří se spokojili s přežíváním v uniformním, nezodpovědném stádu, jako neobětující se oběti, které sice vládnou gramatikou, ale nadosobní hodnoty – a co hůř i vkus – jsou jim cizí), jako právě na tu klíčovou otázku osobní zodpovědnosti, od níž se odvíjí i další cenné povahové vlastnosti či schopnosti: odvaha, láska, vůle a víra. Ničeho z toho se ale ústřednímu hrdinovi (antihrdinovi) nedostává. Dav, který polarizuje, v sebe vstřebal beze zbytku, a proto jej také převažuje – a dráždí. Již tím, že ukročí ke lži namísto, aby otevřeně vyslovil svůj kritický soud, jej diskvalifikuje. Ale tento drobný, a do té nejtrapnější směšnosti rozmazávaný incident jen zhmotňuje touž mazlavou špínu, na níž si vystavěl svou odbornickou existenci fachidiota, ba vlastně: i celý svůj dospělý život, v němž se ocitla dívka. Její nahodilou krásu deformuje, jak se systematicky zraňuje o sebestředného kunsthistorika – a jak se bezostyšně nudí. Nuda zde není kouzelnou maskou (a okovy) dandyů, ale koncentrací na tikot hodin, nekonečně trasující dráhu ke smrti. Historika umění od ní odvádí jen ono existenční ohrožení, když jej nezačne mlít ochočený režim, ale příbuzné, jen méně výřečné hovado. Film selhává jen tím, jak umanutě začne polaritu mezi sledujícími a sledovaným rozvíjet a prohlubovat, čímž daného vědce heroizuje. Jako by měl na zbabělost právo každý a jako by šlo selhání přiřknout strachu před zideologizovanou společností, totalitou. Jako by bylo legitimní prospěchářsky týt z míst, která zůstala prázdná po těch, kteří se odmítli přizpůsobit. Heroizaci pochopitelně nahrává samo obsazení: Kačer je jako vždy fotogenický a odpustit se mu dá snad cokoliv včetně lži a pokrytectví, debutující Štěpánka Řeháková je žena ve všem, co ženu ženou činí (a ničí a posvěcuje) – a vše okolo se jen životu podobá, tak je snadné polarizovat falešnou obec falešnými osobnostmi. Ale dost o tom. Nakonec musím ku prospěchu povídky i filmu vzpomenout svého nejranějšího, ještě gymnazijního zážitku s ní: příběh přizpůsobivého kunsthistorika mnou natolik otřásl, že jsem nikdy nepřistoupil na žádný kompromis a nikdy ani náznakem nehájil, čemu jsem nevěřil. A vždy mi to bylo ku prospěchu, i když jsem dlouho před čtyřicítkou předčasně zešedl. (03.02.2019)

Vynikající, téměř excelentní vystižení Kunderovy mistrovské povídky. Česká nová vlna mě baví, ale paradoxně více na mě působí tvůrci, kteří jsou spíše ve stínu Chytilové nebo Formana (Juráček, Bočan nebo Máša) nebo režiséři, kteří nejsou jmenováni ve skupince "nová vlna", ale kteří tvořili ve stejné době a jejichž dílo vykazuje některé podobnosti (Vláčil a Jasný)... (15.03.2009)

„Ten člověk je prostě debil. Malej, nenápadnej, ale snaživej debil. A strašně spolehlivej.“ __ Sžíravá satira, kde jedna absurdita střídá ještě větší (hospoda!!!), aby pak vrcholila dokonalou scénou schůze uličního výboru, která dokonale zobrazuje atmosféru sousedského soužití za socialismu a společenských poměrů obecně. Kafka by tleskal. Netlačí se tu humor na sílu, prostě máte pocit, že něco podobného by se mohlo stát i vám. Jednoho takovýho snaživýho hloupýho vola máme i u nás v práci. A Jan Kačer byl takový náš malý český Robert Redford 60.let, svým charismatem a úsporným herectvím, kdy jedním pokrčením obočí dokázal říct vše. Škoda, že mu po ruské invazi komunisti zatrhli tipec. (27.04.2023)

Neznaje knižní předlohy, patrně bych se v tomto filmu příliš nevyznal a některé motivy by mi jistě připadaly jen těžko uchopitelné; například důvod, pro který vlastně hlavní hrdina odmítá napsat posudek, jenž je v knize dokonale rozepsán, se ve filmu poměrně ztrácí a nedovoluje tedy vyniknout ani závěrečné scéně "o pravdě". Některý z uživatelů se zde zmiňoval o tom, že se mu film zdá být Kunderově povídce blízko formálně, nikoli však emocionálně, s čímž já tedy rozhodně nemohu souhlasit. Kundera tuto povídku napsal velice povědomým, dalo by se říci až civilním stylem, a na rozdíl od svých románů se zde "nezdržuje" (už jen vzhledem k omezenému rozsahu povídky) prokládáním civilní roviny příběhu rovinou esejistickou či rádoby filosofickou (viz Nesmrtelnost), vůbec by se chtělo říct, že celý povídkový soubor Směšných lásek je čtenáři velmi přístupný, naproti tomu Bočanův film se divákovi formálně vzdaluje: nahodilostí střihu, agresivní prací se světlem a stínem, přesvětlováním, a tak dále. Panu Bočanovi se podařilo dosáhnout jednoho z obecných rysů Kunderových děl: pocitu společenské vyvrženosti, absurdity a osudového motivu náhody, který nicméně může uspět jedině na stránkách knihy, ve filmu působí "kunderovsky" vystavěný příběh jen jako nesourodě poslepovaná slátanina. -- Pokud ovšem tvrdím, že se film z formálního hlediska ani zbla nepodobá knižní předloze, neznamená to, že bych chtěl obhajovat jejich podobnost emocionální. Ta je znovu značně rozdílná. Filmu totiž v porovnání s knihou chybí jedna z podstatných hybných sil povídky: komičnost. Film je po celou dobu schovaný za jakýmsi tragikomicky absurdním hávem, naprosto však postrádá ironii a nadhled hlavního hrdiny a směšný temperament pana Zátureckého, vlivem čehož působí velmi černobíle a jednotlivé postavy neprokresleně. Tvůrci se sice snaží o zapojení komičnosti do příběhu co to jen jde; proto ta hudba, proto vkomponování pravidelně se opakujících sekvencí "cesty do bytu"; nicméně tato komičnost chybí v samotné dřeni příběhu, chybí v hlavní i vedlejších postavách, a především v jinak bezchybném hereckém výkonu Jana Kačera. (27.08.2011)