Swannova láska

"...Kdo zamiloval si psí řiť, jak růže proň se bude skvít..." . . . Volkeru Schlöndorffovi se povedlo na dosti neuchopitelný proustovský námět natočit brilantně artistní kostýmní konverzační drama, stylové tak, že snad ani sám Mistr M. P. by nemohl nic namítat... Drama působivé, doslova intimní >hledání ztraceného času< v dávno ztraceném světě Belle Epoque, tom >nádherném< světě umírajícím na bohatství, eleganci, blazeovanost a společenská klišé ctnostné smetánky... "Rozhodl jsem se, že ji miluji! Že mi připomíná Botticelliho Venuši..." dí mladý Swan, ten mondénní sebestředný lítostivý samec, dítě své doby a společenské vrstvy - a ta láska a ta doba a ta elita ho pozřou. . . . Já osobně jsem nikdy neměl dost energie Prousta číst, tenhle film však nadchnul mě svou atmosférou, skvostnou hudbou a skvělými herci s nádhernou Ornellou Mutti v roli Odette (té co byla přece k mání za 500 Franků ;-) už tenkrát někdy před dvaceti lety v brněnském FK... Skutečná lahůdka pro znalce a labužníky, s uměleckou pokorou komorně natočený velký film. Bravo Mistře! (Prouste? Schlöndorffe?)... - - - P.S. S odstupem času mi připadá až nespravedlivé, že tenhle film ještě stále není v >červených< sférách téhle databáze. A marně hledám odpověď na otázku: Na co jste se to dívali, páni cinefilové? - - - - - (Poprvé viděno v kině kdysi dávno na konci osmdesátých let, komentář po znovuzhlédnutí na ČT2 zde jako třetí - 27.7.2006, upravený a o P.S. doplněný po dalším tv uvedení 4.11.2008) (27.07.2006)

Nádherné obrazy, skvělá výprava, chytré obsazení. Jeden z nemnoha filmů, na nichž můžeme poukazovat na mistrovství všech hlavních profesích a neztratit tak výsledný zážitek v akademické nudě. Námět Proust, zpracování Carrière, kamera Nykvist, režie Schlöndorff. Stačilo málo a celé by se to bývalo rozpadlo v ambicích a prázdných frázích, ale takto je to lákavé na pohled, mámivě erotické a přesto nikoli banální v závěrečné myšlence. (16.06.2017)

Upraveno v září 2021. Swannova láska, to jsou radosti, strasti, ale i úpadek pařížské aristokracie z přelomu 19. a 20. století. Marcel Proust si prostřednictví románového cyklu "Hledání ztraceného času" otevíral tepny i vnitřnosti svých vlastních niterných úzkostí, zbavoval strachu a hroznů hořkosti svou útlocitnou duši ze světa a života, který ho fascinoval, pohlcoval, děsil a odpuzoval zároveň. A sexualita byla citlivější oblastí v homosexuálních nástrahách lidských potřeb a plnohodnotné společenské přijmutí vždy dbalo na sociální vhodnost jedince. Volker Schlöndorff svou filmovou adaptaci zaměřil na jemné vykreslení atmosféry z nejlepší společnosti, s vůní jejího sebevědomí i pochybností jejich slabých článků. Žárlivost ve flagelantské vitráži je nejhlasitějším lidským pudem filmu, zbytky jsou vyplněny stavovskou nadřazeností. Obrazy Svena Nykvista přetékají bohatstvím času vybrané společnosti, dekoracemi Philippa Turlureho i řasenými kostýmy Yvonne Sassinot de Nesle. Nejzkoumanějším objektem je Charles Swann (dobrý Jeremy Irons), bonviván, který sice překonal své stigma židovského původu, ale ne už tak volání tělesného pudu. Jeho žárlivost jest potom více sebezáchovným pudem obav ze stavovské ostrakizace. Hlavní ženskou postavou je Odette de Crécy (zajímavá Ornella Muti), kurtizána, obtékána mužským i ženským zájmem. A zatouží po jisté i zajištěné budoucnosti. K výrazným postavám patří také Swannův poslední zbývající přítel s vlastní intimní slabostí Palamède de Guermantes, baron de Charlus (příjemný Alain Delon) a bývalá Swannova milenka, vévodkyně de Guermantes (šarmantní Fanny Ardant). Z dalších rolí: Charlusův bratr, vévodkyň manžel de Guermantes (Jacques Boudet), Swannův přetížený kočí Remi (Vincent Martin), bohatá, elitě nevkusná a Odettu nahánějící paní Verdurin (Marie-Christine Barrault), Charlusův objekt touhy (Nicolas Baby), člen hlučné společnosti Dr. Cottard (Jean-François Balmer), prosťounká prostitutka Chloé (Anne Bennent), Swannův spolehlivý komorník (Marc Arian), Odettin nápadník Forcheville (Geoffroy Tory), nebo klavírista François Weigel. Swannova láska je ilustrativním nastíněním prostředí pařížské aristokracie na konci 19. století a intimní nedůvěrou lidské duše. Esteticky lahodná podívaná. (16.11.2014)

Pustit se do Prousta je prostě vražedné. Schlöndorff se popral jen s částí Hledání ztraceného času a proto neměl ani tolik práce, jako tvůrci filmu Čas znovu nalezený. Je to jakási studie mužské posedlosti ženou, stravující žárlivosti a neschopnosti vymanit se ze spárů objektu vášně. Takové typy umí Jeremy Irons zahrát opravdu dobře (viz Lolita, Posedlost). Celkově je film hlavně díky dobré kameře spíš pastvou pro oči než co jiného. (01.08.2006)

Ťažká psychologická analýza posadnutosti ženou s hereckým kráľom všetkých trpiteľov Jeremym Ironsom (nikto neprežíva nedosiahnuteľnosť vytúženej lásky na filmovom plátne presvedčivejšie ako večne nešťastne zamilovaný Jeremy). Ešte pred posadnutosťou Juliette Binoche, facináciou lolitky Dominique Swain alebo podľahnutí M.Butterfly sa nechal očariť pôvabmi Ornelly Muti. Schlöndorff v intímnej dráme zobrazuje sebazničujúci nerovný vzťah bez budúcnosti s detailnou precíznosťou a v dobovom vykreslení záveru 19.storočia sa dostáva ťažkým spracovaním pod povrch. Problematickejšie je to so záverom, kde sa snaží uzavrieť príbeh (zrejme tu má ísť o spojenie určitej linky z knihy so záverom), ale aj tak ide o zaujímavú komornú mikroštúdiu. (17.07.2005)