Na veliké řece

No takhle, ono si to asi čtyři kousky tak úplně zase nezaslouží, ale... mám hrozně rád Štorchovy knížky (přesněji řečeno, měl jsem, jako malý), a taky filmů z tohohle období se moc netočí (teda, moc... netočí se žádný). Příběh je tu nekomplikovanej, jako byl ostatně život tehdy. Přijdeš, dáš krávu, dostaneš ženu, tu ti unesou, tak si pro ni jdeš, ne? Odbočka s divousem taky dobrá. Nejlepší scéna je ke konci, jak tam celý kmen skáče kolem stromu a do toho jedou bubny Liškovo techno. Jediný, co mě trochu zarazilo, je, že jak Bartoškova tvář, tak těla pravěkých žen jsou hladce oholena. Ale nakonec, možné to je (pazourky na to měli a třeba Egypťani se taky holili). (08.10.2019)

Bartoška se vysmál lidské pověrčivosti a "zažehl světlo rozumu", budiž. Že se tak zákonitě musí stát, stejně jako identita "Vládce údolí" je však jasné každému, kdo kdy slyšel nějaký příběh. K čekanému konci se navíc film proplétá estetikou pionýrského tábora hrajícího si na pravěk (jak jsem zmínil v komentáři k prvnímu dílu) a vlastně má i podobnou dramatickou výstavbu jako táborová bojovka. Účastníky by to asi bavilo, ale radovat se z vypárvění pak mohou jen sami mezi sebou. Přiřazení pozbytí lásky za účelem nalezení nové je možná jak ze života, ale určitě ne jak z umění. (29.09.2009)

K celé trilogii z jedné vody načisto: báječná a nestárnoucí klasika mého dětství. Jednak je to originální nápad, pročež člověk "promine nedostatek moderních audiovizuálních efektů" (jen trouba by tohle bral jako určující měřítko), druhak to má atmosféru (a hudební, resp. zvukový doprovod je skutečně skvostný), třeťak je to komorně natočeno a přitom to i odsejpá (nejde o superoriginální zápletku, resp. že by ji to mělo mít - odehrává se to, sakra, V PRAVĚKU!) Zkrátka je to něco, co člověk v klidu pustí dětem, nemusí se (jako u spousty jiných, mládeži určených děl) bát, že by zblbly, a přitom i sám po očku kouká :-) (25.01.2011)

Tak pokračování Osady Havranů se mi líbilo o chlup více. Především se tu tvůrcům podařilo vylepšit atmosféru a místy se tu objevily i dramatické chvíle. Ne, samozřejmě že si u toho nebudete hrůzou zakrývat oči, nebudou se vám ježit chlupy – tohle je točené hlavně pro děti – takže vše v decentní míře. Bartoškův souboj s kupcovým synem byl asi nejsměšnější vložkou celého filmu. To já bych pěknou Veveřici nevyměnil ani omylem a když už tak bych jí u toho vodopádu pořádně „ztrestal“ abych z toho alespoň ještě něco měl. No vůl, co si budeme povídat. Ony si ženské v dnešní době furt stěžují na rovnoprávnost a jiné blbosti, ale nebyla to výhoda si jednu koupit za blbou ovci? (29.01.2015)

Tohle není Boj o oheň, nýbrž čistá sedmdesátá léta. Projekt zjevně provázely didaktické ambice - na scéně, architektuře a některých artefaktech, jimiž se kamera na úkor tempa vyprávění fetišisticky věnuje, je znát práce lidí, kteří stran historické věrohodnosti nebyli úplně mimo. S ohledem na diváckou přívětivost byly ale věrohodnosti stanoveny jasné, relativně úzké hranice: Sokolí oko Jiřího Bartošky je vyvoněný, zjemnělý a oholený metrosexuál s dobovým paťourem. Pralidé defilují v rákosí s kožených modelech od Teodora Pištěka, k popukání je sledovat něco jako Balet československé televize (v čele s Ljubou Skořepovou) křepčit okolo totemu. Nemenší haluz představuje soundtrack Zdeňka Lišky, který zní zajímavě, ale do autenticity se trefuje asi jako do androše Bičem Božím. Tímto oslím můstkem se dostávám ke hluboké ideologické stopě. Hlavní hrdina je nejen šlechetný, uvědomělý materialista, ale i vůbec daleko před mytickým myšlením své doby. Muselo dojít i na očerňování prehistorické buržoazie; ideologové nedbali, že měla v době bronzové kladnou historickou úlohu před sebou. Bizár. (23.10.2015)