Na veliké řece

Zatímco první díl Osada havranů měla jakous takous snahu o pravěk, vizuál druhého dílu připomíná pravěk asi  toliko jako večerníček O človíčkovi, nebo filmy o pionýrských táborech. Děj ještě celkem ujde, ovšem zpracování šlo výrazně dolů. Pravěcí lidé tu místy připomínají série o Kanibalech... Jediným kladem dílu je záhadný netvor z údolí rybářů, pamatuju si, že jako malej harant jsem byl podělanej strachy, když se netvor blížil k Osfaldovce.  Hudba Zdendy Lišků bejvá povětšinou geniální, takže zdejší syntezátorový hnus, k pravěku se naprosto nehodící, jsem naprosto nepochopil a neskutečně mě to iritovalo. Velké mínus je malý prostor pro náčelníka Havrana... (11.11.2021)

Druhý díl Štorchovy středověké trilogie se odvíjí ve dvou dějových líniích. Tou první byla romantická nabídka nevěsty za co největší věno pro rod. Tímto způsobem se už v době bronzové bránili příbuzenským vztahům v rámci rodu a degeneraci potomstva. Druhá línie se zaměřila na lidskou pověrčivost,  která umožnila z rodu vyloučenému Divousovi díky zděšenými rybáři přinášeným obětinám, přežít. Pravdu měl pan Pištěk, že ve filmu máme jedno nej.. a to nejhezčího pračlověka Bartošku, i když kupec Luťanský taky není marný. Získaný ostrý nůž předznamenává přicházející dobu železnou. (07.08.2023)

No takhle, ono si to asi čtyři kousky tak úplně zase nezaslouží, ale... mám hrozně rád Štorchovy knížky (přesněji řečeno, měl jsem, jako malý), a taky filmů z tohohle období se moc netočí (teda, moc... netočí se žádný). Příběh je tu nekomplikovanej, jako byl ostatně život tehdy. Přijdeš, dáš krávu, dostaneš ženu, tu ti unesou, tak si pro ni jdeš, ne? Odbočka s divousem taky dobrá. Nejlepší scéna je ke konci, jak tam celý kmen skáče kolem stromu a do toho jedou bubny Liškovo techno. Jediný, co mě trochu zarazilo, je, že jak Bartoškova tvář, tak těla pravěkých žen jsou hladce oholena. Ale nakonec, možné to je (pazourky na to měli a třeba Egypťani se taky holili). (08.10.2019)

Na veliké řece nasednete do pramice a Sokol s Havranpírkem vás dovezou až k ryčícímu Divousovi. Ve druhém díle známé trilogie z doby bronzové se to dějově dost zaseklo na jednom místě. Počáteční volba Veveřice mezi ženichy ještě měla něco do sebe, zvláště, když se ze dvou nápadníků stali sokové v lásce. Co moc nenadchnulo bylo, jak děj skomíral a pokračoval k historce o lesním "monstru", kterému je nutné nosit zásoby jídel, aby nezlikvidoval nedalekou vesničku. Divák věděl kdo to řve jak na lesy a tím pádem to bylo jen zbytečně natahované a veskrze legrační, když Divous řval jak tur. Z hlediska časového období a kostýmů to byl docela naivní blábol, protože pokud jste si prohlédli "ohoz" Bartošky s Hradílkem, tak jste si všimli jak například Lutanský byl vyfiklý naprosto z jiné doby, Veveřice byla jak kočka z přehlídkového mola a všichni ve vesnici byli podivně staří až na dívku "Chvilku". Nesmyslů tady bylo dost. Oproti tomu se povedlo kamerové snímání, nesmrtelná hudba mistra Lišky a také herecké výkony byli kvalitní a to zejména atleticky disponovaného Bartošky, který ve filmu pomalu zvládal desetiboj. Když to shrnu, tak tahle pramice nebyla natolik děravá ba ani strouchnivělá, aby se hned po odražení od břehu potopila. A i po letech tenhle film dokáže bavit, ale jít tenkrát v sedmdesátých letech do kina na pouze hodinový film, tak to nevychytali. Mé hodnocení: 60% (21.07.2013)

Tohle není Boj o oheň, nýbrž čistá sedmdesátá léta. Projekt zjevně provázely didaktické ambice - na scéně, architektuře a některých artefaktech, jimiž se kamera na úkor tempa vyprávění fetišisticky věnuje, je znát práce lidí, kteří stran historické věrohodnosti nebyli úplně mimo. S ohledem na diváckou přívětivost byly ale věrohodnosti stanoveny jasné, relativně úzké hranice: Sokolí oko Jiřího Bartošky je vyvoněný, zjemnělý a oholený metrosexuál s dobovým paťourem. Pralidé defilují v rákosí s kožených modelech od Teodora Pištěka, k popukání je sledovat něco jako Balet československé televize (v čele s Ljubou Skořepovou) křepčit okolo totemu. Nemenší haluz představuje soundtrack Zdeňka Lišky, který zní zajímavě, ale do autenticity se trefuje asi jako do androše Bičem Božím. Tímto oslím můstkem se dostávám ke hluboké ideologické stopě. Hlavní hrdina je nejen šlechetný, uvědomělý materialista, ale i vůbec daleko před mytickým myšlením své doby. Muselo dojít i na očerňování prehistorické buržoazie; ideologové nedbali, že měla v době bronzové kladnou historickou úlohu před sebou. Bizár. (23.10.2015)