Volání rodu

Pravěkou trilogii mnohým ochromeného Jana Schmidta ctím. Od té temné chvíle, kdy se havraní pero dotklo prsou novorozeného chlapce, jsem pocítil hlubokou přináležitost k tomuto kmeni (než se slovo „kmen“ stálo reklamní frází) a kmen, který jsem tehdy neznal (ale tušil) a k němuž jsem začal patřit, nejlépe popisuje Liškova muzika: láskyplně znovuzrozená hudba těch prvních s hlasy, které se dokáží poměřit a sblížit s atmosférou, se mísí s klíčivou elektronikou co naším, moderním nervstvem. Po prvním, iniciačním dílu je tím nejsilnějším ten závěrečný: odhaluje nás v naší nedůvěřivosti, v podezírání toho nejbližšího ze zrady, z úskoků, jehož nejhorší možná podoba se rodí právě z nitra toho, který nevěří. Ale také odkrývá slabost nás, kteří víme a známe, ale nedokážeme srdečně promluvit k tomu, který nás vytíná z té půdy, pro niž jsme se narodili. A žijeme: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/track/siesta-peaceful-air-of-autumn (28.12.2018)

Údajně třetí zfilmovaná kniha ze Štorchovy slavné trilogie, ovšem s knižní předlohou již tento film nemá nic společného. Štorchova kniha Volání rodu je o tom, jak matka putuje se dvěma syny k rodu. jenže zde již máme třetí film o Havranpírkovi a Sokolovi, kteří u Štorcha vystupují jen v Osadě Havranů. A co se týče obsahu, tak ten je úplně mimo. Žádná matka, co by v zimě táhla syny ke svému rodu tu není, nýbrž se tady dva rody hádají o zrní. [1760. hodnocení, 57. komentář, 65%] (09.12.2020)

Do názvu závěrečného dílu trilogie na motivy Štorchova románu narouboval režisér série Jan Schmidt odkaz na počátky osidlování české kotliny slovanským národem. Je to podařené zakončení zidealizovaného pohledu na dobu kamennou, kde tep života dosahuje svého vyvrcholení a otevírá nové možnosti a naději do budoucnosti. Zhoubná moc nakažlivé nemoci a osidlování nového území jsou body, od kterých se rozvíjí dramatická zápletka a vynalézavé atraktivní okénka do prehistorie lidského společenství. Další složkou, která dotvořila osobitou podobu popularizace vědy, je kamera, za kterou stál Jiří Macák. Poetické obrazy panenské přírody se střídají s expresionistickým důrazem a společně se zvukem a hudbou jsou nezaměnitelnou a vytříbenou tváří filmové vzdělávací série. Hlavní postavou je naposledy Havranpírko (dobrý Ludvík Hradilek), který se svým věrným druhem a mentorem Sokolem (velmi dobrý Jiří Bartoška) čelí největší výzvě svého života. V těchto chvílích volá život nejnaléhavěji a nejtvrději. Hlavní ženskou postavou je mladá žena Šťastná chvíle (zajímavá Gabriela Osvaldová s hlasem Jany Andresíkové). Kmenové ústrky nepřestávají a jediná schůdná alternativa se dotýká samotné schopnosti přežití v souladu s přírodou. Důležitou postavou je náčelník kmene pastevců Křikavec (velmi dobrý Miroslav Moravec), nesmlouvavý vůdce a nepříliš ochotný soused nově příchozích pionýrů. Výraznou postavou je Křikavcova mladá dcera Rosnička (zajímavá Milada Janderová-Kratochvílová) v postupném sbližování a v rostoucí náklonosti k Havranpírkovi. Z dalších rolí: nespokojený a neurvalý pastevec Beran (zajímavý Ladislav Křiváček), neústupný náčelník Havran (dobrý Bohumil Vávra), či vlivná žena rybářské osady Tlapa (příjemná Beta Poničanová). Mnoho se toho napovídá o chabé výstižnosti reality dané doby. Ano, je to romantizující pohled na dobrodružství prastarého způsobu života. Ale namakaní svalovci a efektnější berličky nemají s realitou příliš společného. Ve svém popularizačně-vzdělávacím schématu se jedná o nadprůměrné filmové dílo, které vědní obory přibližuje, zpřístupňuje a zlidšťuje k potřebám současného přemýšlivého člověka, pokud je toho schopen. (04.02.2017)

Liška chvalitebně přibrzdil se syntetickým bubláním, takže jsme se z paluby Ikarie XB1 vrátili zpátky do pravěku, a hlavní hybnou silou děje už zaplaťpánbu nejsou Barťákovy milostné trampoty, ale soupeření zaostalých pastevců s pokrokovými zemědělci. Atmosférický neotesaný minimalismus prvního dílu se ovšem až na pár míst („V bažině jsem silnější já, zapomněls'?“) vytratil definitivně – za mě škoda. (03.06.2015)

A do třetice všeho podobného. Závěrečný díl trilogie je ale přece jenom trochu lepší než jeho mladší bráškové. Jan Schmidt dostal k ruce nosnější scénář a na Volání Rodu je to vidět. Film je napínavý, svým způsobem temný a syrový. Ten trochu mimózní hudební podkres krásně dotváří atmosféru tajemna a přísahám, že mi tu a tam přeběhl mráz po zádech. Velkoryse jsem přehlídl hysterické herce a nakonec jsem mávl rukou i nad tou nikdy neopuštěnou snahou brát se zbytečně vážně. Slabší čtyři hvězdičky. (08.04.2014)