Volání rodu

Většině filmů nostalgie pomáhá k mnohem lepším hodnocením, než jaké by dostaly, kdyby se prezentovaly jako dnešní novinka. U havraní trilogie je tomu naopak. Status klasiky pro dospívající je vykoupen jakýmsi "prozřením skrz infantilnost", když diváci dospěli. Mě se naštěstí trilogie v raných letech vyhla, a tak můžu bez předsudků ocenit toto v kontextu světové kinematografie jedinečné dílo, které kloubí výrazové prostředky České nové vlny s neuvěřitelně zajímavým a do detailu propracovaným tématem. (29.09.2009)

Poslední díl trilogie o Pražácích z doby kamenné. Staří známí z předchozích dílů podniknou poměrně strastiplnou anabázi za úrodnou půdou. Což evidentně nejlépe snáší nejmladší člen neolitní partičky. Mladý Havran poznává Rosničku a zjišťuje, že je načase přestat si hrát se svým pírkem sám. Tak holku zkouší lámat hrou na píšťalku a tak podobně, aby mohl prožít něco podobného jako Sokol Bartoška s Osvaldovou v jejich nejŠťastnějších chvílích. Budeme mu držet palce ať se zadaří, protože to už se nedozvíme. Jan Schmidt se Zdeňkem Liškou vyčarovali pěknou atmosféru na základě dobrodružného příběhu Eduarda Štorcha, která mě zaujme i po tolika letech a navíc filmů z tohoto období se zase tolik netočí. (05.06.2023)

Závěrečná část Štorchovy trilogie ukazuje kruté, ale odpovědné chování lidí, jejichž rod postihla zhoubná epidemie nemoci. Z osady vyhání všechny přeživší, kteří si musí hledat nový domov, protože ostatní rody je z obavy před nákazou odmítají přijmout. Cilem Sokola a jeho přátel je přežít zimu. Rod pastevců je nechal usadit na svém zimovišti, ale nepomohl jim, ani je nepřijal mezi sebe. Zajímavý je ten přerod z lovcú a pastevců v zemědělce, usazené na jednom místě a založení nového rodu. (07.08.2023)

Pravěkou trilogii mnohým ochromeného Jana Schmidta ctím. Od té temné chvíle, kdy se havraní pero dotklo prsou novorozeného chlapce, jsem pocítil hlubokou přináležitost k tomuto kmeni (než se slovo „kmen“ stálo reklamní frází) a kmen, který jsem tehdy neznal (ale tušil) a k němuž jsem začal patřit, nejlépe popisuje Liškova muzika: láskyplně znovuzrozená hudba těch prvních s hlasy, které se dokáží poměřit a sblížit s atmosférou, se mísí s klíčivou elektronikou co naším, moderním nervstvem. Po prvním, iniciačním dílu je tím nejsilnějším ten závěrečný: odhaluje nás v naší nedůvěřivosti, v podezírání toho nejbližšího ze zrady, z úskoků, jehož nejhorší možná podoba se rodí právě z nitra toho, který nevěří. Ale také odkrývá slabost nás, kteří víme a známe, ale nedokážeme srdečně promluvit k tomu, který nás vytíná z té půdy, pro niž jsme se narodili. A žijeme: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/track/siesta-peaceful-air-of-autumn (28.12.2018)

Některé scény sice hodně pracují s předpokladem, že divák už něco ví (snad ze sledování předchozích naučno-dobrodružných eskapád) či že se nebojí něco si domyslet, ale jinak jde o výtečný příběh z pohádkové doby kamenné, jemuž je možné vzhledem k době vzniku máloco vytknout. Delší stopáž by patrně přinesla dopracování některých příběhových linek a samozřejmě je znát malý rozpočet a televizní dramaturgie, avšak kouzlo naivního napětí z dob dávno minulých stále působí bez větších problémů. (01.06.2022)