Vracenky

Jestliže se Vracenky dají ještě považovat za dětský film, pak je to nejlepší dětský československý film všech dob. Sugestivně podaný obraz padesátých let dětskýma očima, milé, nostalgické, dobově černobílé a vůbec kvalitativně na takové výši, že sledování snímku divákovi na hodinu a půl poodhalí dobu, ke které už má většina z nás nepřekonatelně daleko... (Kdyby se dělala hitparáda neprávem opomíjených filmů, tak ji Vracenky spolu s Reifovou Postelí a Tycovými Žiletkami asi s přehledem vyhrají. Sám pak režisér Jan Schmidt se naštěstí uchytil v povědomí filmy o pravěcích lovcích z Osady Havranů...) (26.04.2007)

Výchova kluků v Čechách v padesátých letech dvacátého století. A na pozadí běží historie - v té době to znamenalo především boj o mír, boj s třídním nepřítelem, boj se zrádci ve vlastních řadách, tedy permanentní boj, strach a nejistotu dospělých kdo další bude popraven. Kluci mají ale jiné problémy a ideologie se jim krásně motají dohromady. Kdo je nejvyšší autorita, ke které se modlit? Lenin, Ježíš, Stalin? Natočeno velice přesvědčivě, s lidským nadhledem a s reáliemi jak je známe z dobových filmů. 80%. (18.11.2011)

Pozoruhodný snímek o uličnickém klukovi natočený obrazovou technikou připomínající klasické černobílé filmy měl smůlu v silnější konkurenci. V té době diváky uhranul Jan Svěrák se svojí "Obecnou školou", která tenhle podobně spřízněný snímek sešrotovala do tenat zapomnění. Ve školní třídě začnou průšvihy desetiletého žáčka tím, že malý Honza Donosil kousnul omylem soudruha ředitele do nohy z čehož pan řídící následně dostal otravu krve. Jsme v padesátých letech, komunisté jsou u moci, a za stěnou kostela hrají kluci populární míčovou hru zvanou "vracenky". Je to dost možná jediné svobodné místo v celém hlavním městě. Honza události kolem sebe komentuje, vyvádí drobné roštárny mezi něž třeba patří dívání se pod ženské sukně za pomoci zrcátka a kolem něj plyne život s maminkou a malou sestrou v jednom pražském bytě na Starém městě. Za jeho vylomeniny ho dokonce jeho máma chce dát do polepšovny, ale na nápravu malého průšviháře není nikdy pozdě. Režisér Jan Schmidt svým režijním stylem připomíná nejlepší Kachynovy snímky a umí pracovat s herci, ale řemeslnou celistvost svému filmu přes všechno úsilí nedokázal dát i vlivem rozvrzaného scénáře Milana Ležáka. Na neúspěchu filmu se možná podepsalo také to, že herecké obsazení je méně známé. Dvojčata Morávkovi se údajně v roli Honzy během natáčení střídala. Snímek, který sice nezaleze hluboko pod diváckou kůži, ale náhled na události dávno minulé to byl z těch povedenějších a očima desetiletého chlapce vtipný a současně i na zamyšlení. Rušivě působily dokumentární vsuvky o postupném budování socialismu. Rovněž komunismus a náboženství nemají k sobě blízko a přesto je tady od obojího poměrně dost. Hru "vracenky" jsem nepochopil a film ji sice použil ve svém názvu, ale věnoval se jí jen velmi okrajově. A předabovaný Marek Vašut (podle mě ho namluvil Jan Kraus) v drobné roličce bylo vůbec to nejhorší. Tenhle film si až tak nezasloužil upadnout v zapomnění, protože i snímky vyloženě nepovedené se dostaly do diváckého povědomí o mnoho víc, než tenhle. Mé hodnocení: 60% (05.01.2014)

Pro mne mnohem lepší než Obecná škola. Vracenky, ač širokou veřejností dosud neobjevené, jsou opravdu oním "zapadlým klenotem". Film má jasně danou strukturu, suverénní režii a scénář se neuchyluje ke zmatenému poskakování okolo ohně - stěžejního tématu, ale ví co chce říct a jak to chce říct. Je vtipný - ale nestylizuje se do sebeparodie, je posmutnělý - ale nehraje si na tragédii. Navíc je zde v dokonalé souhře Šustova krásná hudba a neméně dobrá černobílá kamera, kolem a kolem z toho vychází perfektně zvládnutý film, jakých v porevoluční kinematografii opravdu není mnoho. (17.11.2011)

Pozoruhodný film, o jehož existenci jsem neměl ani tušení. Jedná se o mimořádně zdařilý pokus zachytit začátek padesátých let 20. století očima páťáka. Velmi přesvědčivě na mě působil zmatek Jana Domnosila, když se obracel o pomoc zpočátku k Bohu, později k Leninovi. Obdivuhodné je i to, že film období budování socializmu jen slepě nekritizuje, ale právě na matce Honzy a Petrušky ukazuje, že existovali i opravdu přesvědčení lidé. Ale abych jen nechválil. Zjistil jsem, že tento film dnešní mládeži bohužel nic moc neříká. Pořádně nevědí, kdo to byli a jak vypadali Lenin, Stalin, Gottwald nebo Slánský. Film má bohužel i své nedostatky. Nechci na ně upozorňovat nějak obšírně, protože si jich jistě všiml každý pozorný divák. Uvedu tedy stručně jen čtyři. Ve filmu se vyskytuje státovka v hodnotě 5 Kčs ještě za života Klementa Gottwalda. Gottwald zemřel 14. března 1953, ale jmenovaná státovka byla v oběhu až od 1. června 1953. Klikový hřídel kradlo sedm dětí, do sběrny s ním však dorazilo dětí pouze šest a také jen šest jich bylo předvoláno k řediteli školy. Hmotnost klikového hřídele byla 415 kg. To znamená, že když s hřídelem děti manipulovaly, muselo každé z nich nést téměř 59, potažmo 69 kg, což je víc než nereálné. Honzík se ve filmu mnohokrát objeví v tzv. švédské košili (švédce). Tyto košile se však v Československu objevily nejdřív na konci 50. let. Na začátku každé hodiny náboženství, která probíhala ve třídě, pověsil katecheta do třídy kříž tak, aby byl po celou hodinu dětem na očích. Ve filmu jsem ho ve třídě neviděl. (čtvrtek 15.10.2009) (15.10.2009)