Vracenky

Je vidět, že těsně po Něžné revoluci byl český film ještě stále na vysoké úrovni. Nová doba umožnila vznikům několika filmům s novým pohledem na dějiny poválečného Československa. Kina sice diváckým úspěchem převálcovali Černí baroni spolu s Tankovým práporem, ale jako mnohem přínosnější snímky vnímám Tichou bolest, Obecnou školu a Vracenky. Ve jmenovaných filmech lze vnímat do jisté míry i nostalgicky až (tragi)komické odlehčení, nicméně historická složka zůstává v popředí. Vracenky se vrací do začátku 50. let, do doby budování socialismu, autenticky zobrazného ve filmu pomocí archivních záznamů a dobových písní. Vizuálně je film černobílý, uvnitř ale rozhodně černobíle nepůsobí. Velké budování "šťastných" zítřků se konfrontuje s každodenním životem neúplné rodiny, v níž je máma členkou strany, ale současně v soukromí zažívá i tragedie spojené s touto temnou dobou včetně pobytu ve vězení. Hodně mě upoutalo, že celý příběh je zpracován z pohledu hlavní postavy Honzíka Domnosila, jenž svýma dětskýma očima sleduje události podivné doby, tak trochu coby součást svého dospívání ve škole... kde vyučování obsahovalo i uznávaní kultu osobnosti Stalina nebo naopak vytrhávání portrétu soudruha-zrádcu z učebnice. Mluvený komentář hlavního hrdiny v kontrastu pak nabízí pohled na všechny tyto zážitky s časovým odstupem. Řekl bych, že VRACENKY jsou jedním z nejlepších čs. filmů ze školského prostředí, také protože vedle silného aspektu politického pozadí zobrazují i standardní problémy malých žáků ve škole včetně malého vyvádění, velkých ojedinělých malérů (zde šokující kousnutí ředitele nohy, se zajímavým vyústěním voči starším spolužákům) i vážné šikany. Smutek a bolest z doby se střídá s hravou groteskností, hodně mě třeba upoutala dětská zvědavost po hodině "zakázaného" náboženství a po víře. Patrně nejlepší film Jana Schmidta, výborný nápad s černobílým obrazem i téměř nehereckým obsazením (sympatická neokoukaná Jana Špaňůrová). (90%) (18.07.2018)

Černobílá kamera Jiřího Krejčíka ml. dokázala tak napodobit styl 50. a 60. let, aniž by bylo vidět, že je to jen jako, až je to úchvatné. Vše ostatní je už pro mě přidanou hodnotou (i skvělý kmenový režisérův herec Bohumil Vávra v epizodní roli katechety), třebaže scénář je barvitý a ukazuje podle mě realitu 50. let v jejích všech odstínech - pro mě osobně je klíčová rodina kariéristy (žijící životem typicky měšťáckým) a chlapcova maminka, skutečná komunistka i v životním stylu. (02.08.2010)

Černobílé ale barevné :) Lederer přišel ze správou, že tam jen za dětské vstupné, lze vidět úplně nahé ženské... Specifikum zapomenuté hry která dala název filmu je že se hraje fotbálek v úzké uličce. Vracenky nebo také vrácy se hrají na jeden dotyk.Mohou je hrát jednotlivci, dvojice anebo trojice proti sobě. Začíná se přímou střelou na protivníkovu branku od vlastní branky. Z této střely, pokud nedojde například na dotek míče s protihráčem, či zdí, je případný gól neplatný.Protivníkův brankář může míč pouze srážet, vyrážet nohama anebo rukama. Nesmí však míč chytit. Odrazem buď nahraje protivníkovi k další střele, nebo nahraje sám sobě o výstupek ve zdi nebo o zeď nebo o protivníka.Nelze nahrávat jeden druhému v týmu bez mezidotyku o protihráče či zeď. Za chycení míče nebo za hru bez nahrávky od zdi či o protivníka (za hru bez tzv. nabití, za tzv. dvojí dotek) je trestné střílení z místa přestupku.Protivník může při trestném střílení bránit z bezprostřední blízkosti. Ztracené hře se věnovali tvůrci pořadu Z Metropole (2006) v díle ze dne 14. ledna 2017. (12.01.2013)

Pozapomenutý klenot 90. let. Na hektickou dobu 50. let, na všechen ten idealismus, ideologie, náboženství, vykonstruované politické procesy a celkově na děsivě temné období našich dějin je zde nahlíženo skrze malého chlapce a jeho dětský pohled na svět. Trochu zvláštní kombinace, ale ono to funguje. Tíživá atmosféra je prokládána zábavnými zážitky hlavního hrdiny. Již dlouho jsem se takto nedojal a zároveň nezasmál... (14.08.2011)

Chudák ta maminka hlavního hrdiny (když to byl malý kluk, asi bych spíš měl psát "malého hrdinky", i když, malý hrdina, není to oxymoron?), šla si sednout za obhajobu někoho takového, jako byl Slánský. Jediná dobrá věc, kterou Gottwald kdy udělal, byla poprava Slánského, neboť ten si ji zasloužil, sice né za to, za co byl odsouzen, ale za ty prasárny předtím. Jaký to smutný paradox, že v celé naší historii bylo za své zločiny důkladně potrestáno jen několik málo komunistů, a to navíc ještě "omylem" od druhých komunistů... (11.12.2016)