Vracenky

Černobílá kamera Jiřího Krejčíka ml. dokázala tak napodobit styl 50. a 60. let, aniž by bylo vidět, že je to jen jako, až je to úchvatné. Vše ostatní je už pro mě přidanou hodnotou (i skvělý kmenový režisérův herec Bohumil Vávra v epizodní roli katechety), třebaže scénář je barvitý a ukazuje podle mě realitu 50. let v jejích všech odstínech - pro mě osobně je klíčová rodina kariéristy (žijící životem typicky měšťáckým) a chlapcova maminka, skutečná komunistka i v životním stylu. (02.08.2010)

Skoro by se dalo říct, že to je Karel Kachyňa, každopádně snímek je natočený v jeho stylu se zvláštní poetikou v tragikomickém duchu a v černobílém provedení, které má navozovat retroatmosféru. Je paradoxní, že tenhle málo známý snímek, který se objevuje na obrazovce jenom výjimečně, hravě předčí spoustu titulů, které televize cpou do vysílání po pár měsících. Dokonce bych řekl, že předčí drtivou většinu filmů, které se tzv. vyrovnávají s minulostí, protože vznikl těsně v polistopadové době, kdy se ještě nestačilo rozpadnout barrandovské zázemí a jeho tvůrčí týmy. Taky se na něm neprojevuje laciný tématický konjunkturalismus jako u jeho mladších bratříčků. Na léta stalinismu se pohlíží očima dítěte, a tak nevadí ani určité zjednodušení a idealizace. Celkový dojem: 85%. (19.03.2012)

Iba včera som písal o svojej precitlivenosti na historické reálie, ak sa týkajú doby, v ktorej som žil, a deň po vydarenom PF 77 som mal možnosť vidieť ďalší film, ktorý ma prekvapil a potešil. Vracenky sú málo známym, ale veľmi vydareným retro filmom, ktorý upúta nielen čudným názvom. Dobrým nápadom bolo pozrieť sa na zlé obdobie našich dejín optikou desaťročného chlapca a ešte lepším nakrútiť film ako čiernobiely. Potom už stačilo dohliadnuť na to, aby štyridsaťročný odstup od zobrazovaného obdobia nebol viditeľný a výnimočný film bol na svete. (17.12.2011)

50. léta očima dítěte. Další ze skvělých filmů těsně po sametové revoluci, u nějž je škoda, že dost zapadl. Nemyslím si přitom, že jde o dětský film, ve smyslu filmu pro děti, spíše o film o dětech na pozadí šílené doby v komunistickém Československu. Tu zde dokumentují nejen vybrané archivní záběry z československého filmového týdeníku, ale jsme s ní konfrontováni v každodenní realitě, kterou Honzík se svou maminkou, sestřičkou a svými kamarády prožívají. Pro mě osobně jedny z nejzajímavějších byly scény spojené s procesem s Rudolfem Slánským (např. přelepování či vytrhávání stránek z učebnic). Ten přitom Honzíkovu rodinu zasáhl i dost osobně. Trošku škoda, že nebylo podáno bližší vysvětlení, jak se z toho Honzíkova maminka nakonec dostala. Samotná zmínka o příslušníkovi StB vyvolává spíše otazníky a nenaplněnou zvědavost. Ale chápu, že pokud má být příběh skutečně vyprávěn očima dítěte, víc se prostě asi ani člověk dozvědět nemůže. (11.03.2017)

Vracenky se na české obrazovky příliš nevrací, přitom rozhodně patří k tomu nejlepšímu, divácky přitažlivému a v devadesátkách oblíbenému "vypořádávacímu retru", co u nás bylo natočeno. Schmidt tu s  poetikou příběhů Oty Pavla nahlíží dětskýma očima na padesátá léta, kde se za budovatelským nadšením odehrával hon na čarodějnice.  Malý uličník s úžasným příjmením Domnosil, které si zejména vychutnává jak jinak než báječný a pokousaný ředitel Suchařípa, prožívá různé dětské štrapáce a proplouvá bez pochopení čehokoliv dobou tak divnou, že si ji dnes ani neumíme příliš představit.   Od výprasku na prdel  ale překvapivě nepomůže ani Ježíš ani Lenin.   Skvěle se tu pak blýskl umírněným herectvím Oldřich Navrátil. (12.07.2023)