Farářův konec

„Zvelebujeme to tady…Zatím jsme tu nadělali, ale to všechno pro naši krásnou budoucnost a pro lidi, hlavně pro lidi, protože lidi ve své zdrcující většině jsou s námi…..“ Pěkných hlášek je v tomto filmu celá řada. Řada z nich zaznívá ve výborně napsaných dialozích mezi falešným farářem (V. Brodským) a učitelem (J. Libíčkem). Názorový příkop mezi dotyčnými je poměrně hluboký, učitelova snaha toto bagatelizovat tak působí fakt docela komicky ("Naše názory se liší jen v maličkosti….zda je Bůh či není bůh…."). Co se mi moc nelíbilo, byly ty zpívané předěly na pouti, jejichž spojitosti s celým příběhem snah rozuměl jen pan režisér Schorm. Velmi mě naopak zaujala úvodní lyrická hudba Jana Klusáka v podání smyčců, kterou, jak jsem si už ověřil, Klusak opětovně použil v druhé sérii seriálu Nemocnice na kraji města (motiv Iny při setkání s doktorem Blažejem). Což je tedy v celku pochopitelné vzhledem k tomu, že tento film byl po okupaci Československá dán do trezoru a Klusák nemohl tušit, že někdy opětovně spatří světlo světa. (19.05.2019)

Aj u tohto filmu idem s hviezdičkou dolu. Farářův konec je nepochybne dobovo odvážny počin, ktorý je aj v detailoch naplnený presnými podobenstvami. K dobru mal zaujímavú kameru a skvelé herecké výkony Brodského s Libíčkom, ktorým zdatne konkurovala pani Pechlátová. Sklamala ma nielen Jana Brejchová a Jaroslav Satoranský, ale aj väčšina hercov v epizódnych úlohách. A nebolo to nedostatkami v ich herectve, ale neujasnenosťou vyznenia ich postáv. Nielen vyznenie niektorých postáv, ale aj celkové vyznenie filmu a jeho nekompaktnosť mi bráni hodnotiť ho vyššie. Nepochopil som zmysel kabaretných predelov, Pata a Mata montujúcich amplióny, ani miestneho opilca, ktorí na mňa pôsobili nadbytočne a rušivo. (07.04.2011)

Tuším třetí zhlédnutí, cca po dvaceti letech; tenkrát v prvních letech po revoluci silnější zážitek, dnes lehce zaskočen množstvím prototroškovského jednoduchého až primitivního humoru, nezapravenými dějovými a stylovými švy (viz gudaulin) i závany samoúčelného hračičkovství ve struktuře (dobře vystihla před půlkou svého komentáře belldandy). To hlavní ale oslovuje pořád – souboj „církevního tmářství“ v osobě Brodského falešného faráře-realisty („lidi jsou v podstatě zlí, mají jenom své dobré vlastnosti“) a „vědeckého materialismu“ ztělesněného Libíčkovým dobrosrdečným partajníkem-idealistou („lidi by se měli mít rádi“), nevykořenitelnost člověčí potřeby duchovní autority s osobním rozměrem („zkuste někdy udělat něco ne pro všechny, ale pro někoho“) a za mě nejvíc Brodského vnitřní konflikt (co začíná jako neschopnost odmítnout naléhání, futrovaná trochou marnivosti, mění se v poslání a současně z pohledu oficiálních církevních struktur v čím dál strašlivější herezi – a co si s tím teď má nebohá věřící dušička počít?). Nejsou to Všichni dobří rodáci ani Den sedmý, osmá noc, ale stejně je to osobitý obraz své doby, který má pořád co říct. (23.09.2016)

Výborný film na motivy stejnojmenné knihy Škvoreckého, kterou jsem měl tu čest číst a byla skvělá. Film je sice o chloupek slabší, ale když se dívám na Vlastíka Brodského, tak knižní farář jako by mu z oka vypadl. Ta role mu zkrátka sedla a moc se mi to díky němu líbilo. Docela jednoduchý příběh o jednom snu, který se prý kdesi dokonce skutečně odehrál v podobné verzi, se tu tedy stává slušným filmovým dílem, které pobaví. 90% (09.03.2011)

Vlastimil Brodský a Jan Libíček excelují v poněkud cynickém podobenství odehrávajícím se v neurčité době a na neurčitém místě, nicméně s velmi určitým vyzněním. Kdo je falešný a kdo pravý? Kdo co předstírá a proč? Komu máme co věřit a na koho si dát pozor? Před sedmačtyřiceti lety to šlo poznat stejně těžko jako dnes. "Člověk je v zásadě zlý..." (18.01.2015)