Lítost

Asi jen málokdo to nezažil. To rodičovské kázání, mentorování, vnucování a zakazování. Čím lépe míněné, tím více otravnější.Tatínek v podání Rudolfa Hrušínského to tady předvádí tak mistrně, až mě dostal do kolen. A oba s Vlastou Chramostovou skvěle zahráli ten přechod, či spíše přetvářku, z truchlivého rozpoložení k rozjásanému dechovkovému juchání na společném vystoupení. Pozorovat, jak se mění výraz Járy Zárubeckého, který při své exhibici pozoruje naslouchajícího syna a my z něho čteme, co se právě děje, i když nemáme synka právě v zorném poli, to je taky lahůdka. To, že má kluka rád a opravdu mu na něm záleží, je z otcova jednání rozhodně cítit, jen dává tu lásku najevo poněkud nešťastným způsobem. Ale závěr pro mě vyznívá tak, že je lepší snažit se udělat aspoň něco, i když blbě, než mávnout rukou a zůstat lhostejným, jak tomu asi bylo u rodičů ostatních trotlujících kluků. (20.12.2014)

Hlavní hrdina snímku Evalda Schorma se řídí heslem "Člověk není to, co je, ale to, co si o něm lidi myslí." A takovým stylem vychovává i svého syna. Hraje Rudolf Hrušínský a jeho syn Jan. Bohatě stačí sledovat jen je a od obrazovky neodtrhnete oči. Navíc se přidává i Vlasta Chramostová, která hraje Rudlovu přítelkyni, podobně jako panu Kopfrkinglovi hrála ženu. Námět a scénář Jiří Hubač. Zážitek dokonalý. (30.11.2018)

Mělo se to jmenovat spíš Sebelítost, vzhledem k roli Rudolfa Hrušínského. Klasický rodič, který si své nenaplněné ambice promítá do syna, tu má poněkud psychotičtější rozměry. Rušil mě "morální podtón" o jalové mládeži, ten podivný střih, kdy se během jedné věty změní vzájemná poloha obou konverzujících a v neposlední řadě přehrávání všech zúčastněných (i když to je možná dobová TV manýra). (11.08.2015)

Jsem o něco málo starší než Jan Hrušínský, a snad proto se mi vybavili všichni někdejší fotrové mých známých - tvořili jednolitou řadu, která se o své potomky zajímala velice málo, a pokud to měli ve škole dobré, pak vůbec ne. A snad proto mi také byla postava "šahavého" a kecavého" fotra zpočátku dost nepříjemná. Psychologická zkušenost je ale trochu jiná; kvalita otce se počítá jeho dobou strávnou s dítětem. Nejhorší je ten, který vůbec není. U toho, který je, má malý význam to, zda ho hladí nebo políčkuje. Pokud ho hladí, nemá dítě jistotu vzhledem k vnějšímu světu, a může být neurotické, pokud ho políčkuje může sice tušit, že otec je silný a kdykoli se ho zastane, ale může to také přivodit jinou újmu. Rudolf Hrušínský st. je ten první typ, je, a to nadmíru intenzivně. Přitom vyprávění o úspěšné budoucnosti tomu, kdo má dosud jen samé mindráky, může vzbudit pouze účinnou lítost. Ale právě ta je nakonec i spásná. Pozn.: Zajímala by mě historie televizního vysílání. (25.02.2017)

Mladí sa vždy v puberte vymedzujú voči rodičom a ich hodnotám. Tí sa ich snažia v rámci hľadania správnej cesty navnadiť na to, čo považujú pre svojho potomka za najhodnotnejšie. Na niečo, čo dokáže uspokojiť ich vlastné nenaplnené predsavzatia a životné plány. Smutné je, že to často robia prostriedkami a príkladmi, ktoré vyznievajú skôr odpudivo a trápne. Lítost ukazuje jeden z týchto príbehov. Spevák reštauračných a barových kapiel a bývalý čašník zachraňuje syna pred nihilistickou zábavkou. Klan Hrušínských exceluje, Chramostová do toho zapadá, no napriek téme a perfektnému zobrazeniu partičky znudených mladíkov - flákačov, je jej spracovanie veľmi urozprávané, inscenačne monotónne a tým pádom čiastočne vyplnené prebytočnou vatou. Ako televízna jednorazovka ideálne. (16.02.2014)