Návrat ztraceného syna

Brouzdal jsem se Českou novou vlnou a najednou jsem narazil na jméno Evald Schorm. Překvapilo mně, že jsem od něj do té doby nic neviděl, a rozhodl jsem se to napravit. Půjčil jsem si hned čtyři jeho filmy z šedesátých let, abych si tak říkajíc udělal představu. No jo. Jenže už při prvním snímku (Každý den odvahu) jsem si řekl, že je dobře, že jsem se k němu dřív nedostal, protože bych to naprosto nepochopil. U Návratu ztraceného syna jsem nabyl jistoty, že je pořád ještě moc brzy. Oba dva filmy mi teď splývají v jednu šeď se stejnými herci (Kačer, Brejchová, Menzel) v něco absolutně nezajímavého. Nepochopil jsem, nezaujalo mně to... jen ten Kačer vypadá sakra dobře, taky bych chtěl být takový frajer. I když to věčné škrcení ostatních postav by si mohl odpustit. (22.05.2008)

Nina Divíšková nosila dlouhé vlasy? To bylo pro mě největší překvapení tohoto filmu. Já ji znám pouze s krátkým sestřihem a nebo s parukou, kterou měla při natáčení. Dana Madeřická by mi jako Kačerová manželka seděla mnohem víc. Brejchová mi přišla totiž příliš mladá. Přiznám se, že tvorba Evalda Schorma není zrovna můj šálek kávy. Není pro mě ničím přitažlivá. Prostě se jeho filmům nedokážu otevřít a sledovat je z čistou myslí. (20.02.2012)

Jan Kačer schovaný za stylovými brýlemi, v konfliktu se světem i svým vlastním nitrem. Novovlnný klenot a ikonický film na mnoho zhlédnutí. Jak tady píše jeden z uživatelů, "snad jsem tenhle snímek ještě úplně nepochopil, jinak bych ho asi zakázal". Doporučuju případně kombinovat s filmem Un homme qui dort. (14.03.2014)

"Věřím tomu, že člověk má jednat podle svého přesvědčení a nehledět na následky." "Jste toho schopen?" "Ne."    Monotóní hlas vyšetřovatele, pardón vyšetřujícícho lékaře (krásně kontrastuje s hlasem Kačerovým), poklidně vlekoucí se scény střídající den v léčebně s životem nevěrné manželky. Setkání a rozchody,ztráty a nálezy. Život není jednoduchý, vyjádřit jeho zmatek ve filmové podobě není snadný úkol. Evald Schorm se o to neustále pokoušel. Našel svůj způsob vyjádření. Jeho filmy vyžadují diváka vyzrálého, pozorného a životem otlučeného. Moje cesta k němu byla svízelná, od prvotního nepochopení až po opakované návraty a zalíbení. Až nalladěná na klidnou vlnu let šedesátých jsem začala vnímat to podstatné. Pokud se u Schorma nechytáte, radím odvahu k vypnutí televize či přehrávaného souboru. Možná ještě nepřišel správný čas.                                                                                                                                                                 Návrat je jako řada dalších filmů téhož autora podobenstvím. Stěžejní scéna proběhne tak nenápadně, že jí můžete snadno prošvihnout. Jde o náhodné setkání, kdy kněz předčítá dětem podobenství o marnotratném synovi. O synovi, který měl všechno, ale musel to opustit, dřít bídu, aby mu došlo, co vlastně má. Je to příběh o návratu ke kořenům, který je provázený nepochopením těch nejbližších. Ale není důležité nakolik nás okolí chápe, je důležité mít se kam vrátit. Návrat, při kterém se navracivší setkává především sám se sebou. Protože není kam utéct. (04.02.2015)

I když vizuální kreativita u Schorma stála vždy v pozadí zvoleného námětu, v Návratu ztraceného syna je více než čitelná. Stylizovaná hra světla a stínu, ve které oslepující jas vycházející z únikových prostorů dveří a oken ztělesňuje existenciální strach před budoucností. Motiv přemítání intelektuála nad sebevraždou a cirkus jako alegorie života stvoří styčný bod Schormova filmu. Také výborný herecký ansábl v čele s Kačerem a Brejchovou má nemalý podíl na celkovém dojmu, který tento film Evalda Schorma, filozofa České nové vlny, vzbuzuje. (26.08.2010)