Návrat ztraceného syna

V jednom z komentářů jsem se dočetl, že má jít údajně o divácky nejpřístupnější Schormův film. Jsem na rozpacích, protože pár jeho kousků jsem v minulosti ohodnotil slušně a Den sedmý, osmá noc mě dokonce svého času nadchl. Pocit z Návratu ztraceného syna by se dal přirovnat k zážitku slepce, který navštíví obrazovou galerii. Ten snímek mě ani nenaštval, ani nerozrušil nebo nezdeptal, spíš mě prachsprostě uspával - a to je v době pozdního odpoledne poněkud překvapivé, protože nic nemůžu svádět na vyčerpání a noční čas. Existenciální krize je sice prevít, ale tohle zpracování je pro mě ubíjející. Možná jen mám taky svou diváckou krizi a období, kdy upřednostňuji jiné žánry a jiný styl režijní práce. Za co je ta jedna hvězdička, vlastně nevím, protože jsem se se Schormovým filmařským viděním a jeho vyhořelými lidskými troskami dokonale minul. Celkový dojem: 25 %. (03.04.2016)

Vnútorne silný film, ktorý sa oplatí vidieť. Jeho spracovanie je však v kontraste s tým, čo ponúka, je to totiž typický štýl tých rokov, navyše nezaujímavý, nedivácky, avšak so silným posolstvom, teda skôr polemikou. Výborne obsah popísal užívateľ Andreas, takže už priam ani niet čo dodať. Emocionálni a rozumní ľudia to majú v živote ťažké. (15.06.2013)

Schormov jeden z najprístupnejších filmov, pretože sa často zameriava na vzťahy muž-žena, medzigeneračné rozdiely, dokreslené pomerne vtipnými situáciami, napríklad pri obligátnej českej scéne pri stole. Zároveň však vôbec nezľavuje zo svojich umeleckých zámerov, NZS je film psychologický aj alegorický. Zaznievajú netradičné a nie často opakované múdra, najmä pri rozhovoroch s lekárom. Napríklad o otázke osamelosti človeka a ako sa s ňou vyrovnať. Budete prekvapení, možno deprimovaní, ale aj poučení. (10.02.2016)

Taková česká realita filmové Itálie let šedesátých. Tématická i obrazová spřízněnost především s Antonionim je neoddiskutovatelná, některé scény nápadně připomínají mistrovu Noc (varovný závěr se svým hudebním podkladem pak především Zatmění), Jan Kačer trefně připodobňovaný k Mastroiannimu / jeho rolím (nejen typově, nýbrž i charakterem své postavy) et cetera. Jistá paralela se pak nabízí i u otázek svobody, pocitu absurdity a práva na sebevraždu; tentokráte však vedou stopy spíše do Francie, a sice za Albertem Camusem, jakkoli je např. téma sebevraždy u Camuse tématem poněkud komplikovanějším (sebevraždu však chápe ve výsledku jako zneuznání / souhlas; je třeba v životě setrvat, neboť ve "vědomí a vzpouře den co den je prokázání jediné pravdy, jíž je vzdor", viz esej Mýtus o Sisyfovi). Postavy filmu, kterým zdánlivě na první pohled tolik neschází, tápají v oblasti osobní, vztahové a samota, všudypřítomná a neoddělitelná (ať už ve společnosti či bez ní), se stává jedním z leitmotivů. Lékařskou terminologií trpí "Návrat ztraceného syna" (potažmo Kačerova ústřední postava) jistou obdobou bipolární poruchy, kdy chvilkový a zavčasu skepsí zažehnaný optimismus / chuť do života nahrazuje nemoc, která ve své podstatě žádnou nemocí být nemusí. Snad jen, spolu se vším, co se s ní váže, přirozenou součástí některých z nás (hlavní postava slovy filozofa "myslí, tedy užírá se"). I proto se všechny ty sondy do duše, rozpravy s lékaři a pokusy o léčbu jeví povětšinou jako liché. Naprosto výstižnou se v tomto kontextu stává filmová replika nezúčastněných, tedy se stavem "architektovy duše" zcela neobeznámených (tentokráte dav žen s hráběmi): "A co mu vlastně je?" Ačkoli je věta pronesena v jiné souvislosti a netýká se duševního, nýbrž fyzického zdraví, lepší podtitulek (pomineme-li podobně zásadní výrok lékaře o tom, že člověk je neustále sám a musí o tom vědět) si "Návrat ztraceného syna" nemůže ani přát... │90% (18.07.2011)

Jak lehké je utéct, být jen pozorovatelem, divákem, který netrpí. Utéct do nemoci, protože nemoc každý pochopí, nemoc je norma. Odlišnost se ovšem netoleruje... zevnitř ani zvenčí. "Každej tolik potřebuje, ale nikdo nic nechce dát." "Ze samoty člověk nesmí utíkat, člověk je vždycky sám a musí o tom vědět." (20.06.2011)