Chodba šoků

Nesmírně jednoduchý příběh, na první pohled, kdy novinář jde do blázince, aby zjistil pravdu o jednom úmrtí. Už od začátku se dá tušit, jak to vlastně dopadne, ale to vůbec nevadí, protože tady je ta cesta neskutečně zajímavá a nápaditá. To, jaké postavy zde jsou, jaké scény se s nimi odehrávají, to je naprosto jedinečné a snadno se vám to vryje do paměti. (02.05.2015)

Hviezdička dole za nasledovnú nezmyselnú scénu. Novinár v utajení má hrať pacienta blázinca. Aby sa tam dostal, predstieral, že je zamilovaný do svojej sestry. Jeho partnerka, ktorá mu pomáha tú sestru stvárniť, dokonca nahlásila, že ju obťažoval, aby to pôsobilo dôveryhodne. A potom sa čuduje, že sa s ňou v návštevnej miestnosti blázinca nechce bozkávať(?!). Navyše ho kvôli tomu podozrieva, že sa stáva skutočným bláznom. A pritom sympatické psycho, ktorému by som inak odpustil klišé a moralizovanie. Ani Ken Russell by sa nehanbil za niektoré psychedelické výjavy. Možno sa nimi aj inšpiroval. Len škoda vyššie uvedeného. (04.08.2022)

Rozbieha sa to trochu pomalsie, ale postupne to chyta pod krkom a vsetko paradne vygraduje skvelym zaverom. Obcas skutocne neprijemne, napinave a temne. Funguje to ako detektivka aj ako psychologicky film so silnou myslienkou. Velmi som si to uzil. Jeden z top titulov z psychiatrickej liecebne. 9/10 (01.06.2020)

MFF KV 2011. Mé první setkání s panem režisérem Samuelem Fullerem v rámci jeho pocty na letošním karlovarském festivalu. Novinář se nechá dobrovolně zavřít do psychiatrické léčebny, aby vyřešil vraždu, i přes úpěnlivé prosby své krásné přítelkyně, aby to nedělal, že si tu zahrává s nebezpečnými silami. Novinář Johnny, tvrďák, nad tím jen mávne rukou, protože přece ví, co dělá. Opravdu? Zajímavý snímek z prostředí psychiatrické léčebny. Vtipný i závažný zároveň. Někteří blázni si mě získali - nejvíc asi tlustý spolubydlící, neustále zpívající árie či maník žijící v dobách občanské války, probíhající samozřejmě pouze v jeho hlavě. Některé pasáže mě ale připadaly zbytečně dlouhé a tolik mě neoslovily (například ta řešící otázky rasismu). Film se mi líbil, i když škoda, že se jeho jiskra postupem času trochu vytratila, přesto hodnotím mírně nad průměr. (06.07.2011)

Jeden moment skrývá obojí – šílenství i triumf rozumu – a ničí klišé, dle něhož génia a šílence dělí jen nekonečně malá vzdálenost: naopak, jediný okamžik komprimující jasnost i zmatení, barevný obraz i ataku černobílého bláznovství nás dovádí k rozuzlení, k výhře, k zisku – za cenu ztráty. Hrdina prochází branou směrem k vítězství, ale tento vítězný oblouk stojí na dvou pilířích… okamžik vítězství je okamžikem hrdinovi prohry. Každý vždy dosáhneme svého cíle, a k němu vede jedna jediná cesta. Něco podobného zažil Bogart v Rayově „In a Lonely Place“, zde však dalo hrdinovo jednání tomuto hrdinovi za pravdu i jej zničilo sice v jednom okamžiku, ale splynutí to bylo pouze časové a kontingentní – Fuller je na vyšší rovině; ukazuje, že vítězné gesto svým samotným pohybem vede k prohře. A naopak. Je škoda, že „Shock Corridor“ i jejich cinéma-direct realistický protějšek „Titicut Follies“ stojí ve stínu v lecčems podobném, ovšem mnohem méně subverzivním, byť se to na první pohled nemusí jevit, „Přeletu nad kukaččím hnízdem“ (není náhodou, že to jíž bylo samozřejmě natočené celé v „barvě“…). (05.03.2020)