Dingo
Režie:
Rolf de HeerScénář:
Marc RosenbergKamera:
Denis LenoirHrají:
Colin Friels, Miles Davis, Helen Buday, Brigitte Catillon, Bernard Fresson, Bernadette Lafont, Hans Meyer, Ben MortleyObsahy(1)
Světoznámý jazzový velikán Miles Davis si v tomto snímku zahrál svou jedinou filmovou roli: trumpetistu Billyho Crosse. John Dingo Anderson (Colin Friels) je hudebník na poloviční úvazek žijící na australském venkově, který si přivydělává lovem dingů. Jednoho dne však spatří svého hrdinu, legendárního trumpetistu Billyho Crosse (Miles Davis), na úchvatném koncertě a zatouží odjet do Paříže, aby si mohl zahrát s nejlepšími americkými jazzovými hudebníky. John je frustrován hraním průměrné hudby v zaprášených tanečních sálech, ale láska k nové rodině ohrožuje jeho životní sen. Nyní se musí rozhodnout, jak vysokou cenu je ochoten za svou milovanou hudbu zaplatit. Režisér Rolf de Heer natočil filmovou ódu na sílu hudby, která je okořeněna podmanivými, cenami ověnčenými písněmi Milese Davise. (Cinemax)
(více)Recenze (14)
Ode mne je to dnes večer bez větších připomínek, sedla jsem na hudební lep hned od začátku a hlavní postava mi byla ohromně sympatická.. Colin Friels a Miles Davis to zvládli na výbornou, atmosféra snímku je zalitá sluncem australské buše, láskou k hudbě a pak i tepem Paříže, mimochodem v tom nočním klubu to byla nádhera.. Posílám Willymu poděkování za film i titulky.. ()
Toto mi bohužiaľ vôbec nesadlo, aj keď uznávam, že to do istej miery mohlo byť súčasným (ne)naladením. Príbeh mi prišiel jednoduchý až málo hovoriaci a spracovanie dosť dosť nudné. Po prehupnutí deja do Paríža, sa síce konečne príbeh pohol ku predu, ale na výraznejšie zasiahnutie do mojej filmovej duše to nestačilo. Džezz a ja si navyše vôbec netykáme a hudobné pasáže som tak musel iba pretrpieť. Trochu mi tiež prekážalo, že sa nedokončila línia s odchytom dingov. ()
Na tento film jsem narazila jen díky tomu, že jsem velkou fanynkou Milese Davise, který zde ztvárnil jednu z hlavních postav, jazzového trumpetistu Billyho Crosse. Dějová linka je jednoduchá: SPOILER Cross na cestě do Paříže neplánovaně přistává na australském venkově a aby si zkrátil čekání, improvizuje se svou kapelou. Jedním z diváků je i desetiletý John Anderson, pro kterého je Cross velkou inspirací. Těsně před odletem mu Cross řekne, aby ho vyhledal, kdyby někdy přijel do Paříže. John se rozhodne stát se jazzovým muzikantem a začne cvičit na trubku. O dvacet let později se jako dospělý muž vydává do Paříže, kde se setkává s Crossem. Následuje nejlepší scéna filmu - jam session (byla natočena ve známém pařížském jazzovém klubu New Morning), ve které si John Anderson plní sen zahrát si spolu se svým idolem. KONEC SPOILERU Dingo je zvláštní film výjimečný především svou atmosférou a samozřejmě hudbou. Autory výborného soundtracku jsou Davis a Michel Legrand. Navzdory účasti Davise či Colina Frielse (který byl za ztvárnění Johna Andersona nominován na cenu Australského filmového institutu) jde však o prakticky neznámý a nedoceněný film, který by si rozhodně zasloužil více pozornosti. ()
Ačkoliv se film věnoval talentovanému muzikantovi a jeho velkému hudebnímu snu (do kterého se mi navíc krásně nořilo :-)), v části, kdy se příběh odehrával v jeho rodné Austrálii, mne nijak neoslovil, ba dokonce kupodivu místy i dost nudil. Našly by se sice scény, které mne méně či více zaujaly (např. úvod, kdy byl hlavní hrdina ještě malý; tuze nejapný (dalo by se říci až krutý) "hospodský žert" jeho kamarádů; či pěkně vykutálený dingo :-)), ale ani tak mi to, žel, nestačilo. Ovšem jakmile se děj přesunul do Paříže, nastalo úžasné eldorádo, které mne v tu ránu přikovalo k sesli, a konečně jsem si tak přišla na své. ;-) Film se tak dle mého pohledu dělí na dvě části, přičemž ta "francouzská" sekvence je pro mne naprosto dokonalá (velká škoda, že netrvala déle), a napálila bych jí bez mrknutí oka (či fouknutí do dechového nástroje :-)) pětihvězdu. Žel mi ji však dosti kazí ta "australská". Takže tři hvězdičky, ale opravdu "o prsa". :-) Škoda, že nemohu hodnotit každou tu část filmu extra. :-D Vyzdvihnout též musím krásnou a procítěnou hru na trubku (potažmo trubky), coby takový romantický až tklivý idée fixe celého filmu. ;-) Pro mne byly nejúžasnější pasáže s dusítkem, pro kteréžto mám co se dechových nástrojů týče, tuze velkou slabost. ;-) Potěšila mne též drobná role Bernarda Fressona. Pouze mi trochu vadilo, že Milesi Davisovi nebylo takřka vůbec vidět do očí (jakkoliv byl s těmi slunečními brýlemi "cool" a slušely mu, prostě bylo mi to tak nějak nepříjemné). /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta/ ()
Taková australská odpověď na Kolem půlnoci (potažmo Pařížské blues) a mně se tedy hodně líbila. Sólové tóny trumpety se rozléhají po australských buších, za noci i s hlasitým doplňkem zavíjení skutečných dingů a kamera v dlouhých širokoúhlých záběrech krásně podtrhuje tuto svébytnou atmosféru s rozplýváním se v exotické přírodní pustině. Příběh se táhne líně v rytmu jazzu, ale sluší mu to překvapivě i v symbióze s filmařským stylem Rolfa de Heera. Po Bubákovi Bubbym (1993) jsem si potvrdil, že minimálně v první půlce 90. let dokázal tento režisér točit komorní, leč uvnitř velké zážitkové filmy s neobyčejnými hrdiny a (tady snad ještě více) zásadním prostorem pro samostatný zážitek navrch z živého hudebního vystoupení. Hodně se mi líbila (nejen v návaznosti na výše zmíněné kultovní jazzové filmy) návštěva Paříže z pohledu cizince, plná až hořce groteskních trampot, ale také se skvělým vyvrcholení v hudebním klubu. Miles Davis je velké zvučné jméno, tak jsem byl na vzácné setkání „na plátně“ zvědav, aby se mi nakonec dostalo pohledu na senilního náměsníčka u kláves, působícího pak ještě i během cesty autem jako z jiného světa... ale povedlo mi se k jeho postavě najít cestu, byť mi to trvalo déle než sympaticky nadšenému Dingovi. Pěkné protavení pocitů hudebníků do filmu. [85%] ()
Galerie (9)
Photo © Vertigo Productions
Reklama