Private Torment
Režie:
Hynek BočanKamera:
Jan NěmečekHudba:
Jiří ŠustHrají:
Pavel Landovský, Josef Somr, Daniela Kolářová, Míla Myslíková, Josef Chvalina, Eva Geislerová, Evelyna Steimarová, Adolf Minský, Soňa Šimberová (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Hořká komedie o manželství, nevěře a podivné lásce podle novely Vladimíra Párala... V příběhu o tom, jak se šest lidí domnívá, že prožívají lásku a občas si při tom jaksi vymění partnery, vytvořil jednu z nejvýznamnějších filmových rolí Pavel Landovský, jehož Standu Kociána charakterizovala tehdejší kritika jako „živnostníčka v podnikání i v lásce“. Neméně velkou a náročnou roli zde dostal Josef Somr, který hrál bezskrupulózního Adu Vinše. Oběma úspěšně sekunduje debutující Daniela Kolářová v primitivní a vychytralé postavě Bohunky, za jejímiž intelektuálně znějícími replikami je cítit prázdnota, bezútěšnost a neschopnost prožít něco hlubšího než „bouři pod peřinou“ (pod tímto výstižným názvem běžel Bočanův film v Polsku). Mechanická monotónnost života však u našich hrdinů pomalu umrtvuje vše lidské včetně lásky a sexu. Hynek Bočan chtěl natočit „zlý“ film a současně však film, který by nebyl nudný. Zvolil proto úmyslně metodu kontrastu. Soukromá vichřice je komedií, při níž se divák baví tak dlouho, dokud mu nedojde, že se směje vlastně sám sobě... Když se v polovině 60. let objevila na pultech knihkupců prvotina spisovatele Vladimíra Párala (tehdy inženýra severočeské chemičky) "Soukromá vichřice" s podtitulem „Laboratorní zpráva ze života hmyzu“, nikdo netušil, s jakou úporností bude tento nelítostný analytik ubíjející životní banality a stereotypu ve svých „výzkumech“ pokračovat. Ale ať už to byla "Profesionální žena", "Radost až do rána", "Mladý muž a bílá velryba", "Milenci a vrazi" a další jeho díla, vždy kromě „vědeckého zájmu o onen hmyz“ v nich najdeme svižný vypravěčský styl a na svou dobu odvážný ponor do světa erotiky. Jeho knihy byly čtenáři nadšeně přijímány, protože znamenaly v české literatuře jisté novum. Podobně byly vítány i filmové přepisy próz spisovatele, který patří vedle Bohumila Hrabala k nejčastěji filmovaným autorům moderní české literatury. Soukromou vichřici natočil v roce 1967 režisér Hynek Bočan. Podle režisérova názoru je Páral „jedním z prvních autorů, kteří v naší literatuře odkryli velice přímým, až drastickým způsobem reálné vztahy mezi lidmi“. (Česká televize)
(více)Recenze (85)
Vynikající adaptace románu Vladimíra Párala. Tradiční Páralův manželský a milenecký vzorec, tradiční místo bohapusté severočeské chemičky, maloměšťácké hodnoty i způsob života, zkoumání života i jeho banality a především analýza vztahů - to postižení partnerského stereotypu je asi nejcennější devizou Soukromé vichřice. Bočan toho dociluje opakováním sekvencí určitých scén a stejně jako Páral v literární předloze pomocí jazyka - cyklickým opakováním určitých slov a vět. Film i kniha najednu stranou slouží jako hodně nepříjemná sonda do šedi a marasmu komunistického Československa uprostřed bezčasí 60. let, na druhou stranu má ale svůj silný nadčasový rozměr právě postižením stereotypu manželského i partnerského života a exponováním jednotlivých lidských typů (muž v manažerské pozici v krizi středního věku, postava Bohunky, kterou bychom dnes mohli označit módním termínem ,,zlatokopka" atd.). Osobně se rád dívám na staré české filmy mimo jiné i kvůli tomu, že je v nich zachycena realita dané doby, to jak vypadala města, vesnice, lidé, vozový park, infrastruktura a to mi právě černobílý film Hynka Bočana splňuje bezezbytku - navíc fakt, že jde vlastně o reflexi právě se rodícího konzumní společnosti, jejíž zárodky můžeme v chování postav pozorovat, takový prematerialismus před svou zlatou érou v normalizačních 70. letech. PS: Živelnost i zemitost herectví Pavla Landovského je opravdu fascinující... ()
Z filmu jsem si odnesl dva poznatky, a to, že Pavel Landovský přes to jakým nerudným, nesnesitelným hulvátem je, opravdu umí zahrát sympaťáka, sic svérázného, ale stále sympaťáka, a že život v reálném socialismu šedesátých let na maloměstě byl stereotypem nasáklý, tudíž k znudění, přesto s mírou půvabu a kouzla sobě vlastního, které láká zakusit si jej na vlastní kůži, alespoň na den, zda-li se tedy dá věřit panu Páralovi, pokud ne, nevadí, poděkování autorovi za podmaňující exkurs do života "vobyčejného" českýho partnerství sluší... 75% ()
V krátké době opět motiv partnerského stereotypu ve filmu, povídka z Tváre v okne byla o stupeň hořčejší, ale ani Bočanova adaptace Párala se s partnerským soužitím nepárá a jako stereotyp rovnou ukazuje celé to naše snažení na tomhle světě. Nesympatické postavy, tedy kromě lehce natvrdlého a naivního Landovského dodávají onu hořkost, originalitu pak odlehčení v podobě pokusů o vraždy s vlastně dnes už legendární scénou kyseliny ve vaně a dojem kazí jen stydlivá kamera, kterou bych na sklonku šedesátých let v tak přísné podobě zase nečekal. Aneb trocha nahoty by Páralově adaptaci rozhodně prospěla. Pěkné (asi) čtyřky Míly Myslíkové tedy nevidno... ()
Keď Vladimír Páral opisuje osudy ľudí, čitateľ má pocit, že číta technologický postup na nejakú syntézu v chemickej továrni. Opísaný stereotyp života v socializme sa dosť ťažko prevádza na filmové plátno. Každá nevierohodnosť, falošnosť a predstieranie vyniknú, ako pod mikroskopom. Zo sfilmovaných Páralov je Mladý muž a bílá velryba lepšie hodnotený, ako Soukromá vichřice. U mňa je to naopak. Na filme oceňujem výborné herecké obsadenie a očakávane dobré herecké výkony, kamerou zobrazovanú širokú paletu odtieňov socialistickej šede a navodenie smutnovtipnej atmosféry mesta a jeho obyvateľov v područí ťažkej chémie. ()
„Ahoj Stando, už máte vrata u garáže?“ Z určitého úhlu pohledu jde vlastně o strašně smutný film. Dobová ubíjející realita, pořád to stejné, opakující se, bez větší naděje na změnu. Jenže přesně v tom zároveň tkví největší přednost filmu. Rutina dějová i dialogová, ať už jde o hlášení šéfovi, ujíždějící tramvaj, romantický pár, flákače na stavbě, Proč bychom se netěšili jako signál k sexu, debaty u karet a mnoho dalších po chvíli divákovi známých jevů, dokáže solidně rozesmát. Jakože to, co film ukazuje, je směšné, úsměvné, trapné a hořké zároveň (v pozitivním slova smyslu). Namátkou mě také hodně pobavily „originální“ milostné řeči svůdníka, hospodská konverzace Lohniského a Landovského, krásná scéna s detolem či žárlivec a jeho zabijácké pokusy. A jak se dokáže po projetí tramvaje a následné nehodě každodenní rutina na chvíli zbořit, aby se postupně zas navrátila k normálu, ukazuje film výtečně. I když možná až zbytečně důkladně, postupem času to až otupuje. Proto „jen“ ty slušné 4*. „Co bude k večeři?“ - „No přece buřtovej guláš!“ ()
Galerie (33)
Zajímavosti (10)
- Přenosný rozhlasový přijímač je maďarské provenince z roku 1961 a jedná se o Orionton T1042. (sator)
- Josef Somr o mnoho let později Bočanovi řekl, že Soukromou vichřici po dokončení nikdy neviděl. (rakovnik)
- Ve vaně plné kyseliny se postupně rozpouští ručník, kladívko a kost, jenže je vidět, že je vana zašpuntovana gumovým spuntem, ten by se ale rozpustil jako první. (sator)
Reklama