Po zavírací době

Ha! Objevil jsem novou filmovou škatulku - Yuppie Nightmare Cycle . Já mám pro tohle ještě svoji vlastní - filmy, kde údajně svobodný jedinec zjišťuje, že z bizarních důvodů se není schopný dostat na zdánlivě jednoduše dostupné místo, jsou mým koníčkem (a bohužel často i realitou), viz Calamari Union, Dark City, Kontroll. After Hours nedosahuje sice bizarnosti zmíněných, ale zato se zde většinou protagonista nemůže tentokrát hnout z místa kvůli vlastnímu egu, chtíči či slabosti, jakkoli kafkovských prodejců lístků i klubových vyhazovačů se pochopitelně dočkáme též. Griffin Dunne je zde totální předobraz Jamese McAvoye. (30.09.2023)

Oscarovým vlkodlakem roztrhaný Griffin Dunne si zde zahrál smolaře, který si jednoho večera chtěl pouze zapíchat s uhrančivě krásnou Rosannou Arquette, místo toho musel čelit pranýřství za podezření z vraždy a vykrádání bytů. Příjemně obsazená, hezky natočená, chvílemi dokonce bizarní černá komedie, která ve Scorseseho filmografii zvláštním způsobem zapadá mezi všemi těmi gangsterkami, ale o to větší překvapení vás z tohodle malého filmu čeká. (08.08.2013)

Kdyby šel domů pěšky, udělal by líp. Hodně se mi líbila hudba, ale vývoj událostí byl čím dál více přehannej. Každej ho pozval k sobě domů a všichni byli magoři. Hlavní herec hrál dobře a konec byl uspokojivý i když, kdyby to skončilo tak o dvě minuty dříve bylo by to pomalu, jak z povídky Roalda Dahla. 70% (20.10.2014)

Martin Scorsese a jeho nejzběsilejší filmová jízda. Šílená odysea jedné noci v pekelné newyorské čtvrti, ze které není úniku, mě i při opakovaném zhlédnutí vždy rozveselí, znepokojí, napne, vyděsí i zahřeje u srdce. Po zavírací době je kultovní záležitost, kterou jsem si po dvanícti letech od prvního zhlédnutí letos ve Varech konečně mohl dopřát na velkém plátně, kam bez jakýchkoliv pochybností prostě patří! [KVIFF 2024] (30.06.2024)

Po zavírací době je surrealistická hříčka, jejíž cílem je zřejmě co nejvíc a co nejkrutěji vytrestat Paula Hacketta za jeho nespokojenost s dosavadním životem a vyléčit ho z iluzí a snů o svém budoucím životě. Je to vlastně takový kafkovský film s vynikající depresivní atmosférou, kombinace Zámku a Procesu - osudem odsouzený úředníček se protlouká neskutečně bizarními situacemi, setkává se s bizarními postavami a za nic na světě se nedokáže dostat domů, vyspat se a dál snít o lepší práci... Všechny okamžiky a všichni aktéři jeho noční můry jsou nějakým způsobem propojeny a tvoří jakousi fiktivní síť, z níž, jak se zdá, nemá Paul Hackett šanci uniknout. Vše spěje do nádherného finále, jež je podobně jako úvodní část podkreslená krásnou Bachovou skladbou. Nic jsem si od tohoto snímku nesliboval, ale ve výsledku jsem se ohromně pobavil. Nezaslouženě méně známý Scorseseho film. (16.05.2007)