Věk nevinnosti

Málokedy sa mi stane, že ma v kostýmovkách alebo všeobecne vo filmoch herecký casting nepríjemne omráči. Titulný plagát bol ukazovateľom dojemnej melodrámy, ktorá sa nevyhne citovým nátlakom na diváka, no v skutočnosti som sa plná očakávaní dočkala iba mdlej a nevýraznej americkej jednohubky, ktorú práve zúčastnení (inak skvelí) Day-Lewis a Pfeiffer nemilosrdne poslali ku dnu. Dôvod? Medzi tak ,,zamilovanou" dvojicou - o čom sa nás Scorsese snaží presvedčiť všetkými možnými metódami - to absolútne neiskrí, v podstate ma nadchla iba vždy sladká Winona Rider, ktorá si ma získala už v gotickom Draculovi. Neberiem Scorsesemu, že je majstrom napätia, strachu, depresie či prepracovaných scenárov, ale na krehkú romantiku nemá, pričom kostýmy a hudba sú zrejme jedinými pozitívami tohto ,,srdcervúceho dojáku". (05.04.2010)

Trošku nudící Scorsese, ale přece jen se nejedná o podraz typu Počítání mrtvých. Daniela Day - Lewise mi bylo líto, protože si s ním osud nehezky zalaškoval. Bohužel vždy přistoupil na něčí hru. Hlavně v kontextu Scorseseho tvorby 70% a to hlavně z důvodu že nejsem žádný fanda kostýmního žánru a jemných gest. (11.02.2009)

Věk nevinnosti je jednak milostným příběhem následujícím tradici tragických lásek nenaplněných kvůli striktním pravidlům soubobé společnosti, překážka ve vztahu dvou lidí už však nemá fyzickou povahu jako majetek nebo ostří meče, ale „pouze“ morální - odsouzení ze strany společnosti, pohledy skrz prsty, šepot probíhající za zády... ukazuje se však, že i tato podpovrchová moc je stejně silná. Především je však portrétem své doby a místa, aristokratické vrstvy Nového světa (který je kopií toho starého, jak sarkasticky praví jedna z postav) druhé poloviny 19. století. Nejde o příliš příběhově orientovaný snímek (i jednotlivé charaktery jsou spíše archetypy, na nichž systém vyjevuje svou povahu), prim hraje onen výsek společnosti se svými pravidly, zvyky, sociálními vazbami, a značnou romantikou - žel asi jen pro určitou cílovou skupinu. A převážně v tom tedy záleží, zda se do něj divák dokáže ponořit a naplno si užít jeho bohatství. Kažopádně jde o film kromobyčejně krásný. Dle Oscara Wildea žijícího v téže době by se měl člověk snažit vytvořit umělecké dílo i ze svého života; hlavní hrdinové jdou sice proti duchu jeho náhledu na svět, z těsných konvencí se vymanit nedokáží, přesto umělecké dílo vytvořili jaksi sekundárně. Krása estetického charakteru přetéká z každého záběru – jednak z objektů v nich obsažených (kostýmy, výzdoba interiérů a obzvlášť přenádherná Winona Ryder), ale i ze způsobu, jakým jsou nasnímány. Zajímavým vypravěčským prvkem je absence vnitřních monologů postav, na jejichž postoje můžeme usuzovat toliko z vnějších projevů. Veškeré dění komentuje vypravěč (malinko ironický hlas doby), ale herci na jevišti zůstávají zticha; své skutečné myšlenky a pocity skrývají před divákem stejně jako před svými bližními. Často si tak nemůžeme být úplně jisti jejich aktuálním postojem (což občas ústí v jistá překvapení), ale indicií je dost na to, abych jejich motivům plně věřil a mohl se psychologické propracovanosti Scorseseho díla obdivovat. Ač – v duchu soudobé etikety – plátno nepřetéká emocemi, právě naopak, na mé straně se je filmu povedlo vyvolat mnohokrát, a potvrzuje tak tezi, že silná odezva se buduje nejlépe nepoužitím explicitně silných výrazových prostředků. Tento Scorseseho výtvor u mne s přehledem překonává jeho výrazně lépe hodnocené portréty moderní smetánky (Mafiáni, Casino) i sociálně ne zcela konformních jedinců (Zuřící býk, Taxikář); jen škoda, že ty dvě a čtvrt hodiny uběhly tak rychle... (07.04.2008)

Scorseseho starý New York podruhé na mě nezabral se svou podivnou osudovou love story, byl jsem ale (jako v případě Gangů, jen na opačné straně společenského spektra) vtažen do prostředí tehdejší ultra-privilegované "Gilded Age" (#329) smetánky, se vší svou okázalostí, strojeností, povrchností, konvencí, prázdnotou a přetvářkou. Toť velmi zvláštní, fascinující svět "jednoho procenta" a ano, na pohled byl ten film skvělý. Druhá velká deviza DDL a jen další z jeho suverenních proměn. Vykrystalizovat finální část v nějak uspokojivý, uzavřenější dojem (mohlo fungovat v knižní předloze), pálím o tu hvězdu víc bez nějakých pochyb. Můžete se nudit, může vás to unést, doporučuji nepřehlédnout. "It seems stupid to have discovered America only to make it a copy of another country." (31.01.2019)

Historické kostýmní melodrama o nenaplněné lásce dvou příslušníků společenské smetánky New Yorku 2. poloviny 19. století. Jakkoliv se v komentářích objevují výhrady tu k délce, tu k "vyprázdněnosti a unylosti", osobně myslím, že v kvalitách scénáře a jeho zpracování slabina snímku netkví. Naopak, tak pečlivá psychologická drobnokresba a promyšlená stavba příběhu se určitě často nevidí. Díky rozpočtu a Scorseseho režisérským schopnostem představuje Věk nevinnosti navíc skutečně působivou ukázku života měšťanské elity šatníkem dam počínaje a honosností buržoazních sídel konče. Ano, ten film nikam nespěchá a dobrodružství, erotiku nebo napětí musíte hledat v jiných žánrech a titulech. To ale není chyba Scorseseho ani jeho štábu. Můj odstup a skromnější hodnocení je spíše "ideologického" charakteru. Není mi mezi těmi zazobanými snoby, pokrytci a manipulátory zkrátka dobře. Nemám sympatie ani k ústřední dvojici, která o svém osudu konec konců rozhodla sama. Pokud se rozhodnete prodat za šlechtický titul a naplnit očekávání rodiny a společenské konvence, musíte zároveň něco obětovat, minimálně osobní svobodu a citové naplnění. Oba měli na výběr, ne že ne, ale nedokázali překonat limity vlastní společenské třídy. Prodali se a minimálně Newlanda to evidentně moc nebolelo. Scorsese se na své kalkulující měšťáky dívá spíš s vlídným porozuměním, než aby bodal a kousal po vzoru společensko-kritických autorů. V jeho podání je to spíš romantický příběh nešťastné lásky než společenské drama o dobové třídní morálce. Tenhle příběh bych si s chutí dal ještě jednou, ale ve stylu Guye de Maupassanta... Celkový dojem: 65 %. (15.01.2014)