Thelma a Louise

Celý problém Thelmy a Louisy tkví v nešťastném propojení precizity klasického hollywoodského stylu s evropskou tematikou aplikovanou na americké prostředí. Na jednu stranu se film tváří jako evropské vyprávění, kdy není děj motivován primárně příčinou a následkem nebo naplňováním deadlineů, ale pracuje s mnohem uvolněnějšími kauzálními vazbami a vědomým neujasněním si cíle, na druhou stranu rozvolněná šedesátá i deziluzivní léta sedmdesátá dávno odezněla. Nacházíme se v Americe, v post-klasickém Hollywoodu let devadesátých, s nimiž se pojí nutnost vršit deadliney – tedy jakési limity, do kdy musejí postavy vyřešit určitou věc. Takový deadline představuje kupříkladu vzetí / nevzetí Brada Pitta (na rozhodnutí mají postavy vymezený čas, protože Brad na ně věčně čekat přirozeně nebude), sehnání peněz nebo překročení hranic do Mexika. Nejvýraznější deadline je pak policie, jež obě dívky stíhá a jež rámuje celý příběh (proto dojde ke kontaktu dívek s policí až u konce). Jak vidno, deadliney jasně převažují nad uvolněným evropským vyprávěním, s kterým nemá film zhola nic společného, přestože po něm permanentně - minimálně synopsí - háže očkem. Postavy se v hollywoodských filmech osvobodit a odpoutat zkrátka nemohou. I když možná za tím nevězí normy hollywoodského vyprávění, ale omezení, které na dívky klade patriarchální model společnosti. Rovněž proto se těší Thelma a Louisa tak značné oblibě mezi teoretičkami genderových, feministických, post-feministických, kulturálních a queer studií. Přesto všechno je film nesmírně zajímavý jednou věcí – zdá se, jako by prohazoval příčinu a následek, protože obě dívky teprve až po objevení deadlineu (budoucího následku) začínají konat, ale tomuto deadlineu se snaží pokaždé vyhnout. Směřuje se tu od deadlineu, nikoliv k němu. Jak mazané, pane Scott! (03.05.2009)

UPDATE 2020: Jasně móda je te´d zase někde trochu jinde, ale Susan s Geenou jsou perfektně vybrané protiklady a Ridley si vybral jednu z silnějších chvílek. ----- Netřeba cokoliv dodávat ke kvalitám snímku. Hodně mě vždycky rozesmal manžel Thelmy Derryl v podání Chrise McDonalda. Se nedivím že jeho ženuška chtěla raději "pokračovat v jízdě" než aby ho znova spatřila. (12.11.2006)

Film, který si můžete pouštět znovu a znovu a vždycky ho s odstupem času uvidíte jinak. Obecně vnímaný jako road movie, v mých očích jízda životem - kousek dopředu, kousek zpátky. Obě hlavní hrdinky mají více méně dost fádní život a před sebou žádnou radost, takže sednout do auta, jet kamkoli a chvíli si svobodně o sobě rozhodnout jim přijde v ten moment jako velké dobrodružství. Dominantní Susan Sarandon a vyjukaná Geena Davis se za pár dní v autě pod vlivem událostí změní tak, že cíl jejich cesty, ač neodvratný, působí jako osvobozující metafora. (29.07.2004)

Film, který bojuje po celou dobu se svojí průměrností, ale v závěru divákovi zasadí solidní K.O. Jak by asi vypadal remake tohoto filmu? Sarandonovou s Davisovou by jistě nahradili dvě mladší, atraktivnější a možná méně schopné herečky. A výsledkem by byl nezajímavý film s pěknými herečkami. Za prvé každý, kdo film viděl, ví, jak hrdinky dopadnou, a za druhé on ten příběh není žádný zázrak. Tentokrát si troufám tvrdit, že ho vyzdvihla Scottova režie. Ačkoliv, on nikdy nebyl můj oblíbenec, tady z průměrného scénáře udělal koukatelnou záležitost. Napětí sice skoro žádné, ale vidět se to dá. Filmu by prospělo zkrácení na 90 minut. 50% (13.03.2011)

Grand Canyon, Thelma, Louise, policie a geniální hudební doprovod v podání melancholické kytary Hanse Zimmera. Scéna, která se mi vryla do paměti navždy a která má hodně silný náběh na to, aby zvedala výsledné hodnocení, ale přes tři hvězdy se dostat nemůžu. Geena Davis je přenádherná a nezmění na tom nic to, že Thelma je nerozhodná, důvěřivá a vůbec taková jednodušší. Naopak Susan Sarandon se asi pro roli Louise narodila, obdařila ji svou charakteristickou rozhodností a přesvědčivostí. Co je ale tím znakem, díky kterému je film považován za nejrazantněji feministické dílo, za zosobnění soběstačnosti žen? Vždyť obě hrdinky se víc jak polovinu stopáže jenom hádají či nadávají chlapům. Nedochází mi ani, proč vlastně Akademie tehdy obdařila film Oscarem za scénář, když z něj občas prosvitne klišé (nenapravitelná naivka, hodný policajt proti partě zlých policajtů) a vůbec často zapůsobi tak nějak obyčejně. To zlomové ve filmu je atmosféra - neustálá intenzívní blízkost pouště, síla scény dvou milostných aktů ve stejnou dobu či výborný dialog Keitela s PIttem. (01.04.2007)