Way Leading to Happiness
Režie:
Jiří Sequens st.Kamera:
Václav PazderníkHudba:
Jiří SrnkaHrají:
Jiřina Švorcová, Bohumil Švarc st., Otakar Dadák, Věra Kalendová, Jaroslav Seník, Vladimír Hlavatý, Ella Nollová, Antonín Šůra, Jaroslav Lokša (více)Obsahy(2)
Vlasta Tomešová se vrací ze stavby mládeže do rodné vsi rozhodnuta stát se traktoristkou. Její otec jako jeden z mála nevstoupil do zemědělského družstva a dceřin plán odmítá. Tomeše ovlivňuje a bezohledně zneužívá nejbohatší sedlák ze vsi Fulín. Vlasta i za cenu konfliktu s otcem nastupuje do traktorové stanice. Garážmistr Karásek má námitky, protože i jeho vlastní žena se emancipuje. Vlastino přátelství s traktoristou Oldou přerůstá v láskyplný vztah. Vlasta se stává traktoristkou a má před sebou první důležitou orbu - právě u Fulína. Zlomyslný kolega Pepek jí však tajně vypustil naftu a Vlasta uvízne na poli. Fulín situaci využije a odmítne Tomešovi půjčit slíbený pár koní. Vlasta s pomocí přátel v prodloužené noční směně zorá otcova pole. Tomeš už pochopil Fulínovu zákeřnost a poté, co se smířil s dcerou, vstoupí do družstva. Vlasta přesvědčí družstevníky o nutnosti scelit malá políčka. Nakonec se všichni zúčastní slavnostního rozorání mezí. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (64)
Typická ukázka agitačního žánru, který prostupoval celou kulturu československého socrealismu. Sequens přejímá postavové i příběhové konstanty vesnického dramatu – střet mezi starým světem (světem statkářů a jejich vazalů) a světem novým (svět traktorové stanice) se přenáší na rovinu typizovaných hrdinů. Nadšená vesnická dívka Vlasta prošla ideologickou iniciací na stavbě mládeže a poselství nového řádu přináší do prostoru vsi, která se odmítá vzdát reliktu starých časů – mezí. Poměrně mě zklamalo provedení negativních postav, která narozdíl od literárních děl nemá v Cestě ke štěstí šťávu a zůstává pouze u prkenně žlučovitého statkáře Fulína. Tento nedostatek ovšem vybalancovává kolektiv traktorové stanice se vší sublimovanou erotikou, mechanizovaným vyjadřováním a předpisovým nadšením. Klíčovým motivem Cesty ke štěstí je traktor coby kontradikce koně (starého světa). Tank míru značky Zetor je pravým poslem nového řádu, iniciačním nástrojem i všudypřítomným společníkem člověka. Jeho lidé jsou ukázkovými modely "nového lidství" dle dobové estetické i ideologické normy. Vrcholnými ukázkami inkorporované ideologie jsou scény masového zpěvu a zejména Lomozem citovaná častuška, jejíž vyznění je takřka sakrální. Patos filmu je místy směšný (to všechny ty z dnešního pohledu roztomilé dvojsmysly s plněním normy), místy mrazivý (moment prohlédnutí Vlastina otce za zvuků traktoristicko-kultického chóru je takřka patologický). Za typickou rekvizitu je třeba považovat i komickou kreaci Rudolfa Deyla ml., jehož skladník Karásek ztělesňuje komický archetyp tolik typický pro český socrealismus (hartusivý dobrák). Z hlediska formálního je Cesta ke štěstí snímek příšerný, diletantský, mizerně vystavěný, disharmonický, odehraný v roztoužené naivitě Jiřky Švorcové a jejích soudruhů. Nicméně obsah je z dnešního pohledu tak obtěžkán semenem ideologie, že na diváka dýchne až cosi mystického, jako by sledoval iniciační rituál bizarní sekty. Jakožto člověk obeznámený s dobovým newspeakem i emblematickou řečí umění jsem se náramně bavil smyslem zjevným i zakódovaným. Působivé, nehodnotitelné. ()
Komunismus je vedle moru, španělské chřipky a válek nejhorší věcí, která může postihnout lidstvo. Jen myšlenka na něj nebo lidi za ním stojící uráží každého slušného člověka. Tahle doba byla pro tvoření filmů něco jako špatná úroda - většina z toho se rodilo, tak zapáchalo, hnilo, zkrátka nebylo k použití. Stejně na mě působí Cesta ke štěstí. Nechť se všichni komunisté i se Švorcovou navždy smaží v pekle a ať jsou jako toto hovno rychle zapomenuti. ()
Jméno Jiřího Sequense, jakožto jednoho z nejservilnějších stoupenců komunistického režimu, není třeba dlouho představovat. Byť měl tento autor jako jeden z mála alespoň pár světlých chvilek v podobě Hříšných lidí města pražského, do povědomí diváků se zapsal především jako tvůrce ukázkových balastů oslavujících socialismus vždy a všude. Již svým debutem z roku 1951 s názvem „Cesta ke štěstí“ dal plně najevo, kudy se jeho tvorba bude ubírat. Film je zasazen do zemědělského prostředí a má nám ukázat, že rolníci, kteří svůj grunt odevzdali do správy JZD, jsou o mnoho kroků napřed než Ti, kteří (dnes již pochopitelně) hájili svůj majetek do posledních chvil. Zároveň nám snímek představuje budoucí komunistickou hereckou ikonu Jiřinu Švorcovou (jde o její druhou roli, první byla ve Steklého Temnu o rok dříve) v neodolatelné roli traktoristky. Je s podivem, že později v 70. letech některé režimní publikace tento Sequensův debut označují za nevyzrálý a málo propracovaný a dávají přednost v pořadí druhému Sequensově skvostu „Olověný chléb“ (1953). Po zhlédnutí filmu však je nad slunce jasné, že ona kvazipropracovanost je více než dostatečná, neboť dílo obsahuje veškerou debilitu, kterou do něj objektivně šlo zahrnout. ()
Ať už chceme nebo nechceme, tak kolektivizace je součástí naší historie. Dokážu pochopit duch doby, ale i mě příjde směšné, co se točilo v roce 1951. Jako nechtěná fraška to působí dobře. Horší je však práva podstata snímku. Snaží se ukázat JZD jako sympatickou organizaci pro lidi. Je to samozřejmě nechutná lež. Jak to bylo skutečně ukazuje tento seriál: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/409235100221006-tajne-akce-stb/ . Velmi mě pobavil Rudolf Deyl ml., hrál hrozného hňupa. Jiřina Švorcová je produkt své doby - je to perfektní! :) . 25%. ()
Jak řekl klasik...." A nebýt našich traktorů, kde je celá jejich metóda..."...já myslím, že není možné tento film hodnotit očima dnešní doby. Po druhé světové válce se ke všemu přistupovalo s nadšením, tak to prostě lidi cítili a bylo to správné. Nadšení a vytrvalost dnes mnoha lidem chybí. Film samozřejmě měl jasný záměr, na druhou stranu byl i vtipný a měl spád, tady musím vyzvednout vynikající roli pana Rudolfa Deyla ml. Když vidím, kolik lidí dává tomuto filmu odpad, opravdu nechápu z jakého důvodu. ()
Reklama