Vzestup

Expresivní drama, které šokuje neviděným a hypnotizuje těžce vstřebatelnou zadumaností. Ač je příběh prostinký, naznačený jen zkratkovitě, symbolicky, vyvolává podivnou nejistotu, pokřivenost a úzkost, kterou ještě zdůrazňuje disonantní hudba a nepřátelskost (cizost) prostředí, do něhož je situován. O minulosti postav nevíme téměř nic, stejně tak o časovém a místním zařazení, jenž se omezuje pouze všudypřítomnou nemilosrdnost 2. světové války a nekonečné ledové pustiny. Velmi zajímavé je nasnímání, které je rozděleno mezi enormně dlouhé, demoralizující záběry a neurotickou metráž ruční kamery. A ústřední herecké duo Plotnikov/Gosťjuchin si zřejmě sáhlo až na samotné dno existence. Vřele doporučuji. (06.09.2008)

Vzostup odráža hrôzy Veľkej vlasteneckej vojny tak trochu inak. Viac ako na boj partizánov s Nemcami sa snímok sústreďuje na vnútorný boj človeka a jeho slabosti, ale aj na jeho hrdinskosť a odvahu. Jednotlivé charakterové vlastnosti sú tu reprezentované dvomi ústrednými postavami - Sotnikom a Rybakom, pomocou ktorých má divák možnosť pomerne sugestívnym spôsobom sledovať ich vývoj k jednej alebo druhej možnosti. Čiernobiela farba príhodným spôsobom zvýrazňuje túto poetiku a napomáha tak celkovej skľučujúcej atmosfére, pričom na záver má zas divák možnosť pokochať sa nádhernou ukážkou ľudskej nemohúcnosti a ľútosti. To čo vykonáme je často nevratné, nie všetko sa dá v živote napraviť, niektoré chyby zostanú chybou a človek si ich už so sebou ponesie naveky... Nádhera. 85/100 Viedené v rámci - Project 52 Films by Woman. (12.01.2016)

Vzestup je skutečně mimořádný film, a to nejen v rámci sovětské kinematografie. Svou atmosférou, kamerou, režií i hereckými výkony připomíná Němcovy "Démanty noci". "Vzestup" je sice filmařsky poněkud konvenčnější (nikoli ovšem konvenční), ale má velmi podobnou syrovost. "Démanty" jsou ovšem jiné v závěrečné pointě a především, rozhodně chtějí méně sdělovat jakási poselství. Naopak společné mají to, že jsou natočeny velmi subjektivně a filmovými prostředky popisují především prožitky ústřední dvojice... Vzestup je téměř beznadějný, velmi tragicky vyznívající film. Přestože se v něm objevují zmínky o "onom světě", dokonce modlitba, není z pochopitelných důvodů tento náboženský rys nijak podtržen, ale spíše potlačen. Zajímavé je ovšem v této souvislosti téměř "náboženské" vyznění některých scén. Ty významově i kompozičně poměrně výrazně upomínají na výjevy z novozákonních pašijových scén. Pochopitelně je otázkou, do jaké míry může jít o vědomou inspiraci tohoto ve výtvarném umění i ve filmu mnohokrát zpracovaného námětu. Motiv oběti pro druhé ovšem zůstává, byť zbaven vší náboženské metafyziky. Jakási naděje je čitelná pouze v tichém, pasivním odporu vesničanů. Současně s tím je velmi intenzivně podtržen moment bezvýchodnosti zoufalé snahy zachránit se kolaborací a zradou... Němečtí vojáci a především jejich ruští, kolaborantští přisluhovači jsou líčeni prakticky jako bezcitné zrůdy, což by mi za normálních okolností rozhodně vadilo, ale v případě "Vzestupu" je tento rys nejen pochopitelný, ale v rámci logiky příběhu i nutný. Mj. vzhledem k obrovské subjektivnosti, s níž je film vyprávěn a také proto, že není jakousi heroickou oslavou sovětských vojáků, ale spíše koncentrovanou a maximálně vystupňovanou beznadějí a bolestí, přičemž zobrazené hrdinství těch, kteří se nenechali zlomit se je tiché, trpitelské a zcela neokázalé... Otevřeně ovšem přiznávám, že se budu muset asi hodně přemlouvat, budu-li se na něj chtít podívat podruhé. Tak tíživý a těžký film to je... Celkový dojem: 80% Zajímavé komentáře: gudaulin, Crocuta, Lavran (14.09.2009)

Pováž ty, človek, či skutočným nepriateľom jest muž lebo žena v uniforme národu znepriateleného, abo ty sám si v skrytu duše svojím nemesis. Lebo len v najťažšej chvíli spoznáš pravdu, a vyjavíš svoju pravú tvár sebe i ostatným. A možnože budeš prekvapený tým, čo odhalíš. A možnože privedie ťa to na okraj priepasti, z ktorej niet úniku... Jeden z nespochybniteľných vrcholov ruskej školy sugestívneho vojnového filmu. Zámerná čiernobiela kamera len prispieva aj po rokoch rovnako pôsobivému zážitku aj vďaka technicky/reštaurátorsky vynikajúco odvedenej práci, vďaka ktorej je komornosť snímky a centralizácia príbehu čisto na postavy a motivácie výrazným kladom. Psychologická rovina postupného vynárania pravej osobnosti toho-ktorého ne-hrdinu (k tomu sa hneď dostanem) dá tuzemskému divákovi spomenúť na obdobne silné literárne dielo Ivana Bukovčana Kým kohút nezaspieva. Dôsledným rúcaním hrdinského obrazu partizánov, ale aj obyčajných ľudí-kolaborantov sa stavia do priamej opozície voči Bondarčukovmu Судьба человека, ktorý je až gýčovou ódou na hrdinstvo vojnovými útrapami ťažko skúšaného, ale nepoddajného prototypu statočného Rusa-vlastenca. Tým, ako otvorene a dôsledne kritizuje chamtivú a pokryteckú podstatu povahy ruského človeka a jeho náchylnosť k zlu zožal posledný film Larisi Šepiťkovej ako dôstojná bodka za jej kariérou medzinárodný kritický úspech a viem si predstaviť, ako kontroverzne musel na domácej pôde pôsobiť. Dosadenie obľúbenca Andreja Tarkovského, Anatolija Solonicyna do zvrátene zápornej role bývalého učiteľa, teraz nacistického kolaboranta bez milosti vypočúvajúceho zajatcov, pričom scenár neudáva dôvod jeho vnútornej zmeny, ale necháva ju pôsobiť na psychiku ústrednej dvojice zajatcov sa ukazuje ako strategický ťah hodný majstra intertextuality a psychológie diváckych asociácií (kto videl aspoň jeden Tarkovského film s ním, vie presne, čo mám na mysli). Záverom dodám len jedno - pokiaľ ste ešte nemali tú česť, napravte to. 100% (Poslednou dobou začína byť pre mňa omnoho lepším doporučením filmu nie počet Oscarov, ale skôr Zlatá palma z Cannes a ešte viac berlínsky Zlatý Medveď. O to viac, keď sa jedná o filmy s datovaním spred roku 1980. Ale zanechajme témy ocenení - tak či tak, keď som si kupoval DVD Восхождение, nemal som tušenia ani o Zlatom medveďovi, ani o tom, že je zaradený do zoznamu 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než zomriete. Teraz viem, že právom.) (11.07.2014)

Nejde o uvedomelý ruský epos o nesmrteľnosti hrdého národa, kde sa odohrávajú veľké tankové bitky a práši guľka za guľkou. Je to o tom, čo sa odohrávalo v skutočnosti a mimo veľkolepých akcií. Nekonečné snehové pláne, v ktorých sa ukrýva slabosť, smrteľnosť, zrada, povýšenectvo. Zima zaliezajúca až do morku kostí, je len jednou z možných variácií na smrť. Film, kde niet optimizmu. (28.09.2022)