Poslední představení

Vivisekce životních nadějí, bolestivé lámání křídel, rozbíjení iluzí, jak v procesu dospívání narážejí mladí v rozletu na omezené možnosti svého životního losu v ospalém texaském maloměstě, jež se jim před dokořán vytřeštěnýma očima ještě prudce smrskávají s každým chybným krokem, jehož se v panice a sobectví z mláděcího pudu sebezáchovy a nerozvážné soutěživosti zbrkle dopustí, s každou nechtěnou hrubostí a krutostí vůči ostatním, lapeným s nimi příliš natěsno ve stejné pasti. *** Člověk se tak může snadno o všechno cenné z toho bídného přídělu připravit dřív, než to pochopí, jenže ta iniciační zkušenost, při níž může napáchat nevratné škody na sobě i na druhých, se nedá předat z generace na generaci, aby ti nově dospívající byli opatrnější, či snad vypočítavější, každý ji musí bolestivě a trapně prodělat sám za sebe za tichého, napjatého přihlížení a sekundování ostatních, kteří drží palce a pragmaticky počítají možné škody a přínosy. Mladí dovedou být krutí a cyničtí, protože ještě nerozumí, dříve narození proto, že rozumí, a přestože všichni zkoušejí strategie a taktiky a poučení rodiče se snaží zajistit dětem lepší podmínky, tu hru stejně nemůže nikdo vyhrát na úkor ostatních a nakonec jsou v tom stejně všichni společně a víc než kdy jindy tu platí, že peklo jsou ti druzí, dost často námi zranění a zrazení. Čest výjimkám, jež to všechno, co se napáchalo v začátcích, relativně včas velkoryse překlenou a s tím málem, co jim po sečtení ztrát zůstane, dokáží nakládat se získanou pokorou, smířlivostí a respektem - ledaže právě tahle rezignace je jen dalším kruhem pekla v příští instanci, sebemrskačským pokrytectvím a nejcyničtější strategií ze všech možných, s níž se budou tiše podílet na bolestivé a trapné vivisekci mladší generace, sbírat drobky z jejich rozprášených snů a hladově se rozhlížet, čím by si v tom zmatku jejich rozhlížení se a bezútěšném sebeuvědomování mohli sami na chvíli přilepšit ke svému údělu. Vždyť nejspíš stejně žádná dobrá cesta, jak z toho ven, neexistuje, tak jakýpak copak. Leda ven z toho - jako se možná vymkla Jacy a jako se - možná - vymkl Duane, ale to by znamenalo natahovat ruce po nezaručených chimérách holubů na střeše a tohle je příběh těch, kdo se drží svých jistých vrabců. Snímek obnažuje limity naší provázané lidské koexistence až na holou, tvrdou kost, a nasvěcuje (byť neposvěcuje) pravdy a principy, jejichž platnost se ani náhodou neomezuje na nezáživné texaské maloměsto z padesátých let. Mrazí z něj právem a právem vyvolává marnou (?) tesknotu po vyšším, lepším, čistším, ušlechtilejším a včasnějším spolubytí a cílech, jež by se krok za krokem neměnily pro svou čistotu, bezelstnost a stále menší představitelnost v prach o tolik dřív, než se prachem staneme i my. *** I filmařsky je to velký skvost, debut Cybill Shepherdové nemohl být přesvědčivější, i všichni ostatní hrají tak, jako by se tam narodili, vyrostli a zmalomyslněli, a snímek sám je zachycuje s nekonečnou něhou, pochopením a nostalgií. Mistrovské dílo, jakých je málo. ***** Kdybych tenhle film promítala v kině, pustím spolu s ním v rámci skladebného večera Štvanici (https://www.csfd.cz/film/7191-stvanice/komentare/?comment=9513403) a Americké graffiti a další den Kolt pro leváka a Rebela bez příčiny. Další večer pak Tramvaj do stanice Touha a Kočku na rozpálené plechové střeše. Pak Kdo se bojí Virginie Woolfové. A na závěr po krátkém oddechu osmidílnou sérii Ostré předměty (https://www.csfd.cz/film/439815-ostre-predmety/komentare/?comment=11322193). *~ (22.07.2020) (méně) (více)