Jánošík I., II.

Jak bylo a ještě nečetněkrát uvedeno bude, je jánošíkovský fenomén kruciální otázkou slovenskosti vůbec. Od nekritických adorací počínaje přes střízlivější pohledy pokračuje a druhým koncem pomyslného pangejtu konče, degradujícího slavného terchovského rodáka na gangstra své doby. Je jisté, že skutečný Jánošík je jakousi sumou těchto duchovních ingrediencí. V obecné poloze s tím může a musí souhlasit každý. Jinou otázkou je však jak vytvořit přesvědčivý umělecký obraz zbojnického ideálu slovenských, ale i polských karpatských horalů a tím také podstatné části Středoevropanů vůbec. Pro scénáristu Bielika se stala přirozeným východiskem racionalizovaná legenda doplněná o celou řadu historicky doložených fakt a souvislostí nedlouhého zbojníkova života. Při komponování tohoto pohledu se mohl opřít o proslulý prvorepublikový Olbrachtův román NIKOLA ŠUHAJ LOUPEŽNÍK, v němž se oblíbenému českému prozaikovi podařilo s mimořádným uměleckým zdarem přesně zachytit rozhraní proměny lupiče v lidový symbol odporu, doložený nadto i o skutečné živé vzpomínky žijících členů Šohajovy rodiny a jeho ženy Eržiky. Je pochopitelné, že se jednalo - nebo mnohem spíše jednat mohlo - o vliv zprostředkovaný, přesto však plný inspirace, povzbuzující tvůrčího Bielikova ducha. Platí to tím spíš, že se tu jednalo nejen o téma rozumu, ale především o věc srdce. Výsledkem se stal osobitý, i v českém prostředí ojedinělý tvar, který akcentuje lidovou legendu, ale současně ji zbavuje magických rysů a celou řadu věcí a prvků domýšlí a dává jim věcný, racionální kontext i obsah. Dalším velkým činitelem, pro Slováka samozřejmým, pro Neslováka objevným, je krásná horská krajina na rozhraní horního a středního Pováží, na kterou navazují podhůrské vrchoviny slovenských hor - Tater a Malé Fatry. Připočteme-li k tomu osobitý folkór i slovenskou lidovou architekturu, jejíž historické kořeny tkví v mnoha ohledech právě v Jánošíkově době nebo v obdobích na jánošíkovskou éru bezporostředně navazujících, dokresluje se nám mohutné jeviště, kterým disponoval podle své scénářem zaštítěné vůle Bielik-režisér. Legenda, do níž byla dále integrována východiska, která zaznamenal Bielik v době svého dětství a jinošství na počátku minulého století, nabídla velkou příležitost různorodé, herecky pestré a mimořádně talentované zakladatelské generaci moderního slovenského divadla, jež tehdy vstupovala do středního věku a blížila se zenitu svých uměleckých možností a výkonů. Snad právě proto Bielik do hlavní role vybral neherce-lékaře, jak naznačují mně dostupné zdroje, Františka Krčmu. Ten svému Jánošíkovi mimo vysokou ztepilou postavu věnoval i svou sličnou tvář a nepopiratelný intelekt a nápaditost, které ve spojení se značnou fyzickou silou, tvořivostí, vůlí a houževnatostí propůjčily mýtotvorné postavě lidských obsah a diváckou důvěryhodnost a přesvědčivost; neherec současně s až překvapivou jakoby snadností tento soubor předností obohatil o solidní zvládnutí hereckého řemesla a autentický umělecký prožitek. Zdánlivě drobnou postavu otce Uhorčíka dokázal nadat stejným bohatstvím svého výsostného umění jako v případě OBCHODU NA KORZE Jozef Króner a doslova objevit - jakoby mimochodem - celou řadu lidstvím prosycených "perliček na dně". Zvlášť velkým zážitkem je v tomto ohledu scéna Uhorčíkova umírání. Nadprůměrné výkony odvádějí i další: svého ramba Surovce s nečekanou bravurou zvládá Dušan Blaškovič právě tak jako Ctibor Filčík hejtmana Hrajnohu. Ve výčtu dobře zvládnutých úloh a jejich aktérů by bylo možné dále pokračovat ; byl by to dlouhý seznam a nesnadné hierarchizování kvality odvedených uměleckých výkonů. Spokojím se proto ještě dvěma evokacemi manželského páru Jaroslava Rozsívala a vzácně i Magdy Lokvencové-Husákové (jejíž filmografie je víc než sporá) jako Jánošíkových rodičů; na minimu plochy odvedli oba víc maximum pro postižení hrdých svobodníků, kteří mohou mnohé, ale až po jistou mez, za kterou splývají s šedou masů ostatních nevolníků, s níž sdílejí i jejich nemilosrdný osud, dostanou-li se do soukolí vrchnostenské zvůle a následné represe. Za zmínku stojí i generační a povahové ostínění šlechtických postav, nejvíce patrné na dvojici hrabat Žurayiových (zvlášť výborný Andrej Bagár a suverénní a jistý Eduard Bindas). Přestože se tento osobitý výpravný historický velkofilm neubránil na několika místech ideologickým klišé své doby končícího stalinismu padesátých let (scény umírání), dokázal zachovat rovnováhu mezi dobrodružným a realitickým žánrem. Klady filmu i kamery právě proto stojí výše: vůlí po skutečném - ne nedobrovolném - poznání Jánošíkovy situace, vhodným připomenutím jeho bezpečně doloženého vojenského angažmá střídavě v Rakosziho a císařských vojscích - i po dalších důležitých dějotvorných i kompozičních prvcích. Tento zakladatelský slovenský historický velkofilm již v době svého uvedení do kin před 46 lety překonal diváckým ohlasem i nejsmělejší očekávání svých tvůrců. Je zřejmé, že své čestné postavení v zlatém fondu slovenské národní - ale i československé - kinematografie si zachová i do budoucna. Zaslouženě a právem. (26.08.2007) (méně) (více)