Hamilton

Moje předchozí setkání s LMM bylo jak z okna kolemjedoucího rychlíku (semtam nějaké to cameo v seriálu nebo filmu). Pak přišla Moana - to bylo celkem ok, ale s výjimkou jedné písně (Where You Are) nic, co bych zařadil do pravidelné poslouchací rotace. Pak ale přišel Hamilton. Říkal jsem si - ten hype musí být přemrštěný, nic nemůže být tak dokonalé. Ó, jak jsem se zmýlil. Audiozáznamu originálu i parodiím jsem se vyhýbal (nebo mě spíše míjely), takže jsem šel k záznamu z Broadwaye od Disney+ s téměř čistou hlavou. Ne úplně, přeci jen mám za sebou kompletní, mnou oblíbené Epic Rap Battles of History, kde se mihly minimálně dvě postavy z Hamiltona - Thomas Jefferson a George Washington. Muzikál samotný nelze výstižně popsat. Často omílané "hip-hop muzikál o politice" mi přijde příliš omezené a zjednodušené - muzikál tohle všechno v sobě sice má, ale vyobrazuje to pohledem lidských příběhů. O to jsou výsledné písně emočně silnější (přitom emocí je tam celé spektrum, od smíchu a radosti, přes hněvu a lhostejnost až po smutek). Rozhodně se nedá říct, že by se jednalo o monotónní hodinu dějepisu (což je také znát na některých odklonech od skutečných událostí, čehož si je vědom i sám muzikál) s občasnou přestávkou na rap. Koneckonců - tohle období v dějinách USA mě nikdy nebavilo. Doteď. Co se týče audiovizuální prezentace, tak (1-2-3-4-5-6-7-8-9) zde je deset věcí, které byste měli vědět: 1) Text se rýmuje všemi směry (včetně bohatého užití vnitřního rýmu), nezní prvoplánově, přesto vždy vše dává smysl. 2) Hudební motivy jsou zde dovedené k dokonalosti - takřka každá melodie je využitá na maximum i v jiných písních, díky čemuž se ihned vryje do paměti. I díky tomu muzikál téměř neobsahuje mluvené slovo a počet písní se zastavil kolem úctyhodného čísla 46 (bez písní v titulcích), přitom technicky by jich tam mělo být tak 5. 3) Lyrické motivy nezaostávají za těmi hudebními. Četl jsem literární "klasiky", které na tom v tomto ohledu byly hůř. 4) Reprises/opakované písně pak pravidelně zcela mění svůj kontext, čímž dostávají nový rozměr. 5) Opakování věcí obecně je pak dohnáno k absurdní dokonalosti při bližším zkoumání choreografie dvojice písní Helpless a Satisfied. 6) Zvukově to není čistý záznam mikrofonů herců, hereček a hudebníků. Je slyšet občasný smích i jásání diváků. Kamerově je to mix záběrů z publika a záběrů z pódia. Za to ale vděčíme faktu, že byla nahrána nejen živá představení, ale i představení čistě pro kamery. 7) Není to záznam obyčejného představení kdesi z Kotěhůlek v hlavní roli s Vojtou Kotkem - je to Broadway, takže tam není nekvalitního hlasu nebo herce/herečky. A je tam i Lin-Manuel Miranda! 8) Stage design hraje svou roli také, zcela mi učarovala točící se podlaha, která je dramaticky využita na jedničku. Ochozy a zvedací schody po stranách jsou standardní záležitost. 9) Muzikál má i meta momenty, zejména v případě Elizy v druhém dějství. Přecijen se muzikál jmenuje Hamilton, což byla i Eliza. 10) Muzikál se nebojí diskutovat i o rasismu a sexismu. Dle slov LMM: "Naše herecké osazenstvo vypadá jako současná Amerika a to byl rozhodně úmysl. Je to způsob, kterým vás můžeme vtáhnout do děje a dovolit vám u dveří odhodit veškeré kulturní předsudky o otcích zakladatelích, které máte. Vyprávíme příběh dávno minulých, mrtvých bílých mužů, ale používáme herce a herečky jiných ras, což dělá příběh bezprostřednějším a přístupnějším současnému publiku." Takovým polovičatým československým ekvivalentem by mohl být třeba Alois Rašín, první ministr financí Československa. Letmý přejezd po stránce na Wikipedii značí, že příběh by to byl zajímavý se stejně náhlým koncem. Alexandru Hamiltonovi (a tím pádem i muzikálu) však hrají do karet fakty, že svou moc a slávu vybudoval coby přistěhovalec "z ničeho" (a.k.a. americký sen v praxi), že se mu to vše povedlo v mladých letech, že byl výřečný a že měl dramatické vztahy se ženami. Co se týče Lina-Manuela Mirandy, tam mě napadá pouze ekvivalent zahraniční, a to Bo Burnham. (02.08.2020) (méně) (více)