Advokát chudých

Poslední roky si takzvaně doplňuju "filmové vzdělání" a koukám tedy na řadu a řadu filmů z let minulých; a to nejen z povinnosti, ale protože ty zašlé časy mám upřímně rád... ale proboha co bylo tohle? Ztratit soudnost, tak jdu možná na 2* ...jak by řekla Magenta z RHPS - "How sentimental". (22.09.2010)

Aneb jak Slavínský udělal z Arbese (tomu by to radost určitě neudělalo) Červenou knihovnu. Mimo jiné jeden ze zdrojů Pytlákovy schovanky (viz scéna s italským učitelem hudby, že). Slavínský si v podobném duchu liboval, myslím, že ale v tomto ohledu je povedenější burianovka Zlaté dno, na druhou stranu Advokát chudých a To byl český muzikant pomáhali burcovat český vlastenecký duch (v obou případech hlavně hudební složkou) v prvních letech okupace, proto je nutná i určitá schovívavost. (19.09.2010)

Mírně sentimentální drama, které však dokazuje, že Slavínský dokázal vytvořit seriózní film na vážnou tématiku. Za pozornost stojí dobrá řemeslná práce, několik hereckých výkonů v čele s Korbelářem a Brožovou a vrcholný závěr, který Modlitbou za vlast přímo apeluje na dobové publikum a je nádherným vyjádřením naděje, která rezonuje i v příběhu. Už díky němu tenhle netradiční film ve filmografii mistra zábavy stojí za shlédnutí. (20.09.2010)

Slavínština byla v očích současné kritiky postrachem českého filmu, říká autor knihy "Náš film" (1985) Luboš Bartošek. Věta, která uvádí 2 odstavce kritiky Slavínského a snad i jeho ospravedlnění, není zcela jasná; jedná se o kritiku skutečně současnou nebo o kritiku tehdejší? Zřejmě jde o tehdy i nyní. Kýč u Slavínského (mluvím o tomto filmu) však není podstatou, ale kořením jeho díla. Václav Wasserman o něm (viz táž kniha) vypráví: Smál se a plakal přesně na místech, kde se smáli a plakali jeho diváci. Snad proto solí a pepřem svého kýčem diváka překvapuje a nutí ho reagovat podle jeho režijní taktovky. Závěrečná kýčovitá písnička (Škvorova?) velebí naši zemi v době, kdy možná Reinhard Heydrich už seděl v letadle. (05.04.2024)

Bylo by to perfektní, nebýt poněkud přeslazeného závěru a nadkritického množství zpěvu, který svou délkou a četností každou chvíli rozbíjel příběh i pečlivě budovanou tísnivou atmosféru plnou tajemna, tušené dávné tragédie i gradujícího napětí při postupném vrstvení náznaků minulosti a ran, které postupně dopadaly na Kypra bojujícího s osudem i tragickou minulostí. Občas poněkud patetické, přesto působivé a v některých momentech nezapomenutelné. Vynikající Otomar Korbelář a Slavínský vážnější než je zvykem společně vytváří příběh, který v paměti jen tak nezapadne. Spolu s Kouzelným domem patří k mým nejoblíbenějším dramatům 40. let. (23.12.2014)