Nebe a dudy

Nenáročná a trochu idealistická komedie o zlidštění jednoho buržoazního imperialisty. Průmyslník Rudolf Bartoš (dobrý Jaroslav Marvan), mrzoutský nelida a vášnivý hypochondr, najde svůj lék na zlidštění v podobě nucené péče u prostého vrtače v lomu Antonína Fábery (skvělý Jindřich Plachta) a jeho radostného přijímání života. Z dlaších rolí: malí nezbední caparti Vašek (Lumír Blahník) a Tonda (Jiří Blahník), Fáberova už dospělá dcera Ančí (Jana Romanová), její milý a zároveň synovec Bartoše ing. Oldřich Čermák (Raoul Schránil) a poslušný Bartošův sluha Jakub (Zdeněk Podlipný). Zábavné, humorné, pěkné herecké výkony, ale přesto jakoby tomu něco chybělo. (12.08.2011)

V těžkých časech natočená komedie sice nešetří sentimentem a ani obzvlášť originálním scénářem zrovna neoplývá, ale kromě některých herců (Nedošínskou opravdu nemusím) představuje spolehlivé duo - Jaroslav Marvan, Jindřich Plachta díky nimž představují Nebe a dudy vysoký nadprůměr v nejhorším období zdrcující druhé světové války. Za snahu něco tehdy vytvořit si zasluhují všichni skutečné absolutorium. (12.09.2005)

Naivní rozprávka o proměně starého morouse továrníka Marvana na největšího lidumila na světě, kterou si člověk musí zamilovat kvůli dobrotivému Jindřichu Plachtovi a dvěma malým nezbedníkům. Nemůžu si nevybavit Burianovo Zlaté Dno, které bylo sice o něčem jiném, ale u srdce mě zahřeje pokaždé stejně. (11.11.2006)

Možná film neoplývá tou nejoriginálnější zápletkou, ale námět je zpracován, jak nejlépe mohl. Přerod z protivy na dobráka je možná až příliš rychlý, ale humorné situace, které z toho plynou Vám trochu toho sentimentu vynahradí. Humor je celkově povedený, dokáže Vás od srdce rozesmát a spolu s postavami patří k nejlepším stránkám filmu. Jenže i přes nesporné kvality se na tomto snímku už začíná pomalu podepisovat čas. (21.11.2014)

Jindřich Plachta v roli prostého chalupníka Antonína Fábery je skutečně neodolatelný a až překvapivě autentický, v symbolickém podobenství o skutečných lidských hodnotách a sociálním rozměru lidství jako takovém, natočeným logicky právě v časech největší mravní i existenční zkázy českého národa, v pohnutém bezvýchodí roku 1941. V kontextu protektorátní tvorby je to dílo pochopitelné a logicky zapadající do jejího rámce, kam jinam měli lidé utíkat a posilovat svou víru a naději, než k nadčasovým hodnotám reprezentovaným právě postavou Antonína Fábery. Herecké výkony navzdory době vzniku jsou velmi civilní (obzvláště pana Plachty) a celkové vyznění skutečně až plakátově prosté - gró národa je v jeho prostých a nezkažených lidech, tady se protektorátní umění prolíná s obrozeneckým, zejména s větví Hálkovou. A vlastně je to trochu i jako v Babičce Boženy Němcové (která v té době byla snad nejvydávanější knihou), kde prostá žena z lidu předává svou přirozenou moudrost a zkušenost vrchnosti. Tady se náprava elit koná s až naivní samozřejmostí a idyličnost žití v chaloupce je také až barvotisková, to je také největší slabinou celého tak prvoplánového snímku. Poptávka po nápravě elit je tu ovšem dobře patrná - jejich selhání v době předválečné i pomnichovské se bude vinout naší historií ještě dlouho... (02.01.2011)