Přítelkyně pana ministra

Osvedčená zohraná dvojica Nový a Mandlová nemôže urobiť chybu, keď sa stretne vo filme v klasickej starej komédii. Jedna cesta výťahom môže mať nedozierne následky, tentokrát výlučne pozitívne, čo je pri ohováraní celkom nezvyčajné. Omyly, fámy a náhody potom nemajú konca a veľmi príjemne sa na to pozerá, keď je hlavná hrdinka presným opakom smoliara, ktorého Nový často predvádza v iných filmoch. (24.01.2015)

Tuctová romanťárna o tom, že pomluvy někdy neškodí a pomůžou mladé úřednici ku štěstí. Adina Mandlová mě nikdy jako bůhvíjaká kráska ani herečka nepřišla a v tomto případě byla otravnější než obvykle (něco podobného jako Dva týdny štěstí). Olda Nový taky žádný zázrak, mám ho radši v jinších filmech. Dobrá byla Marie Rosůlková, která už jako mladá měla ve svém hlasu stejnou dikci a styl jako ve stáří. Ostatní herci se nějak moc nesnažili a ve výsledku je tahle veselohra slabým infantilním odvárkem. (20.06.2021)

V rokoch 1937 - 44, v ťažkých podmienkach, vyrábali Češi tie najlepšie romantické komédie. Všetka česť. Nevadí, že pri nich striedali asi 5 - úžasných - protagonistov a v každom filme šlo v podstate o omyl, či zámenu identít. Aj po 80 rokoch majú divákovi čo ponúknuť, a tak sa rád povznesiem nad drobné nedostatky. Žiaľ, je skoro isté, že ku dnešným CZ hraným filmom, sa diváci o 80 rokov vracať nebudú. Ale niektoré dnešné dokumenty, by v tom čase zaujímavé predsa len mohli byť. (16.01.2022)

Souhlasím s gudaulinem. Tyhle filmy neměly nic společného s reálným životem a možná proto byly tak úspěšné. Pro obyčejné lidi to patrně muselo znamenat oproštění od všedních starostí, od války, takový oddych a relax. Nejvíce se mi tady líbila asi scéna, odehrávající se v jakémsi klubu, kde hrála cimbálovka, tančil folklorní soubor a pak se tam rozezpívali "jakože" hosté. To na mě působilo a stále působí velice příjemným dojmem. Jako stará folkloristka a tanečnica to musím přece poznat ;-) Uvolněná atmosféra plná veselých, lidových písní, to mám ráda. Jak říkal Oldřich ve své roli, že tam chodí rád, že je zde vždycky taková veselá společnost. (29.12.2015)

PŘÍTELKYNĚ nesporně patří k nadprůměrným filmům Slavínského, který se v lepší části své filmografie i dnes jeví jako zručný tvůrce oddechových komedií, jejichž hlavním posláním bylo pobavit a alespoň na chvíli umožnit oddech a zapomnění z dusné atmosféry rušných až hektických třicátých a čtyřicátých let. Vcelku nevýrazná historie kolem shod v trvalých bydlištích sekretářky a ministra je přebudována s poměrným úspěchem do relativně přesvědčivého obrazu stále ještě prvorepublikové atmosféry. Nostalgie je obsažena kdesi hluboko, v podvědomí, ve scénách, které jsou viditelně inspirovány mírovým, a ne válečným životem. Protagonisté předvádějí standardní výkony, odrážející slušný dobový nadprůměr výkonu podaného celým tvůrčím týmem. Jisté je, že tak jako se nenudil divák tehdy, má se na co dnes dívat i jeho vnukovský a pravnukovský potomek. Myslím, že větší superlativ na adresu tohoto filmaře a jeho jasně vymezené filmografie pronést nejde. V žádném případě to není málo. (24.03.2008)