Cesta

Walkabout je film kterej už mám spoustu let na jednom ze svých extérních harddisků ale za tu dobu a v záplavě těch filmů jsem na něj prostě a jednoduše zapomněl. Nedávno ho hodnotil HorrFi čímž mi tenhle kousek vlastně připomněl. Za což mu tímto děkuju. Film má sice vysoký hodnocení a je zde v červených číslech ale chtěl bych varovat případné další diváky. Rozhodně to není nic pro milovníky filmů s rychlým tempem který mají spoustu akce a nabízí spoustu napětí. Zde hraje prim příroda, fauna a flóra a především jde o to poselství filmu. V neposlední řadě nejde nepochválit obsazení Jenny Agutter. 4hvězdy (05.06.2024)

Film, který se rozhodně vyplatí vidět. Kromě toho, že zde Roeg předvádí některé nádherné dokumentární scény přírody, některé méně hezké, protože zachycuje tradiční způsoby lobu zvířat, hlavně klokanů, tak je zde i silný příběh dvou dětí, které se musejí pokusit v pustině přežít. A ono se jim to daří, ale logicky to na nich musí zanechat nějaký ten dopad. I v tomhle směru je snímek silný, jak konfrontuje naši civilizaci a to, co je tam venku, co nechápeme. (05.08.2015)

Viděl jsem film ve věku, kdy mi "poselství" o konfrontaci přírody a civilizace moc neříkalo, tehdy jsem to bral jako působivý dobrodružný film o cestě za záchranou života. Ona se ta hodnocení o chaosu civilizace a harmonii přírody docela dobře pronášejí zpohodlnělým intelektuálům z vyhřátých či klimatizovaných pokojů, kde si vždycky můžete uvařit čaj a nevynaložit přitom příliš námahy, takže máte čas na filosofování o tom, jak by nám bez té elektřiny a ústředního topení bylo líp :). Každopádně film se mi líbil tehdy hodně. (05.03.2020)

Přirozenost, kterou člověk ztratil a už nikdy nedokázal získat zpět. Značně alegorický film o zdech, které si moderní člověk kolem sebe vystavěl. O neschopnosti pochopit. O volnosti, která byla jen pocitem a nebyla uchopena včas. Pokud vám připadá, že melu, tak je to proto, protože tenhle film je zvláštní. Doopravdy mě vadily určité prvky filmového jazyka, jako zastavování záběru, opakování momentů, zvukové abnormality. Vyrušovalo mě to (ale netuším, jak by film vypadal bez toho). Na druhou stranu výborné ve více ohledech. Záběr na dospívající dívku a malého chlapce, ztracené v divočině a kráčející australskou pouští ve školních uniformách a v polobotkách, přičemž dívčina hlavní starost je, aby si chlapec nic neroztrhl nebo se nezamazal ... uznejte, že to je dost originální prvek. Kontrast s mladým Aborigenem, díky kterému přežijí a se kterým si zprvu vůbec nerozumí. Krásné (až dokumentární) záběry australské přírody - lov klokanů, plavání v jezírku - a do toho abstraktní scény (děj doplňovaný zdánlivě nesouvisejícími střípky). Ono to celé asi funguje a já uznávám, že jako celek je to výborné, jen si musím na něco podobného zvyknout. Jo a samozřejmě hudba Johna Barryho. ■ P.S. Nemáte pocit, že nás moderní společnost deformuje a měli bychom utéci, dokud je čas? ■ Po druhém vidění se mi skoro chce zvednout hodnocení, protože tenhle film je doopravdy podmanivý a nejde mi ho dostat z hlavy. ■ Po třetím vidění jsem hodnocení zvedl. (19.08.2011)

Snová připomínka dobrovolně zapomínané přirozenosti – chtěl jsem napsat elegie, ale ono to vlastně není o žalu, ani to nekonstruuje new age teorie, nepřesvědčuje, neobviňuje, jenom konstatuje cosi o naší povaze, litující, ale přesto opouštějící, v zájmu pohodlí a naučených pravidel prchající před změnou i porozuměním. S asociativními střihovými hrátkami, které už od Roega znám z Muže, který spadl na zemi a konvenují mi velice, s obrázky civilizace podbarvenými primárním křikem didgeridoo, který se vrací až v předzávěrečném tanci lásky/smrti, zatímco k putování buší hrají převážně smyčce jak z Tajuplného ostrova nebo se ozývá dlouhovlnné rádio se zvuky celého světa (i čeština – jazyk protinožců – na chvíli problýskne). Vyšel jsem pak ven do noční zahrady, díval se nahoru do listí a bylo mi duševně rozprostřeně. (13.07.2016)