Walkabout
Walkabout
Walkabout
Režie:
Nicolas RoegScénář:
Edward BondKamera:
Nicolas RoegHudba:
John BarryHrají:
Jenny Agutter, David Gulpilil, Luc Roeg, John Meillon, Barry Donnelly, Hilary Bamberger, Carlo ManchiniObsahy(1)
Dívka a dva chlapci putují nehostinnou australskou divočinou k vlastní dospělosti... Uprostřed rozpálené australské pouště zastaví auto. To, co by mohlo vypadat jako pokus o malý rodinný piknik, nečekaně nabere docela jiný směr a náctiletá dívka a její malý bráška se ve snaze dostat se zpět do civilizace vydávají na cestu podmanivou vyprahlou krajinou. Jejich putování se stane jakýmsi zasvěcovacím rituálem, iniciační cestou k dospělosti, na níž je provází mladý Aboridžinec, kterého jednoho dne potkají. Snímek Cesta však není příběhem boje o přežití uprostřed rozpálené divočiny, ačkoli z některých jeho záběrů téměř sálá stojaté vedro, z něhož vysychá v ústech. Není ani prostým příběhem o střetu dvou kultur. Způsob, jakým Roeg, který byl i kameramanem, snímá nehostinnou krajinu, hudba Johna Barryho, použité úryvky z básně, vskutku bizarní události, které lemují cestu dětí, a především zvláštní struktura filmu, plná prostřihů, proměňují vyprávění v jakýsi bdělý horečnatý sen. Poušť je spíš než místem fyzického utrpení mystickou krajinou, kde děti procházejí iniciačními okamžiky zvláštní zkušenosti „primitivního“ života. Jejich putování liduprázdnou končinou bez času, plnou zvířat, rostlin a barev, je jako výlet po zapomenutém, divokém a smyslném prvotním světě, kde panují instinkty, čisté emoce a svoboda. Roeg věří ve ztracený ráj, kde lidé nebyli svázáni racionalitou, morálními pravidly a betonovými zdmi. Na rozdíl od jiných ale, zdá se, napovídá, že neleží kdesi v předindustriálním světě, nýbrž dřímá zapomenutý někde hluboko v lidské mysli. (Česká televize)
(více)Recenze (84)
Hodně zvláštní, ale zajímavý film, který má rozhodně svoje kouzlo. Je na něj ale potřeba mít klid a správnou náladu, jedná se totiž spíš o artový počin, než o survival, jak by naznačoval popis příběhu. Také je podle mě těžko představitelné, že by tento příběh někdo podobným způsobem natočil dnes ... což ale rozhodně nepovažuji za negativum filmu. Klady: 1. kamera – i když jsou střihy mezi některými záběry už trochu "dated" (např. časté použití stills), tak většina záběrů je prostě úžasná ... 2. casting – Jenny Agutter, které bylo v době natáčení kolem 18ti let, je přirozeně, obyčejně hezká holka a do prostředí a děje typově zapadne naprosto dokonale (upřímně řečeno, nějaká mega-sexbomba typu třeba Brigitte Bardot by tam asi působila spíš stylem pěst na oko), navíc to podle mě velmi slušně zvládla i herecky. Nahlíženo optikou dnešní doby by se asi dalo říct, že režisér ten její atraktivní exteriér exploituje někdy možná až moc ... ale pořád si myslím, že to není jen nějaký prvoplánový samoúčelný voyerismus, ale dotváří to atmosféru a do celku to dobře zapadá. 3. atmosféra – ta je samozřejmě hodně vytvářena tou kamerou, ale to není jediný faktor. Film hodně příjemně (a vůbec ne nudně) plyne a zároveň si pořád udržuje jisté napětí. Negativa: 1. scénář, nelogičnosti v ději a chování postav – zmíním asi největší problém, který je hned na začátku filmu, kdy otci rupne v kouli a začne po dětech střílet. Děti ale reagují, jako by snad s něčím takovým trochu i počítaly a žádný obrovský šok, který by měl logicky nastat, se tady nekoná. Nejde o jediný příklad, ale tenhle byl za mě nejkřiklavější. 2. hudba – ta mě tam chvílemi neskutečně štvala, často je ten orchestr opravdu jako nějaká "elevator music". Zajímavost: v jednu chvíli se z rádia ozve asi na půl minuty čeština 🙂 Za mě celkově 4 hvězdy. I když v některých aspektech film už opravdu trochu zastaral, pořád je to dobré a stojí to za vidění i v roce 2023. ()