Reklama

Reklama

Komedie o radostech a starostech venkovského papírníka.  Venkovského papírníka Cyrila Putičku přemluví jeho dospělé děti, aby prodal živnost a přestěhoval se za nimi do Prahy. Po velkém naléhání Putička souhlasí. Jenže neumí odpočívat a v luxusním pražském bytě se nudí. Jednoho dne se proto rozhodne najít si práci v papírnictví - třeba i bez platu. Do oka mu padne čerstvě otevřený obchůdek mladé vdovy Jarmily Valentové. Musí se jí skoro vnutit, aby u ní mohl nastoupit jako příručí. Rezignované majitelce nejen pomůže přivést obchod opět k prosperitě, ale vrátí jí i smysl života…
Veselohru o radostech a strastech malého živnostníka natočil v polovině protektorátního období režisér Vladimír Slavínský. Do hlavní role si vybral Vlastu Buriana, který zde opět zazářil - a to i přes nezvykle umírněný herecký projev. Král komiků si neodpustil jedno své parádní číslo - souboj s rozkládacím žehlicím prknem, což je variace na jeho slavný řecko-římský zápas se židlí. Po jeho boku si zahrála Zita Kabátová, v rolích dětí pak Věra Ferbasová, Raoul Schránil a Antonín Streit. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (159)

sportovec 

všechny recenze uživatele

Při sledování tohoto díla mě napadl protismyslný termín vážná komedie. Film jakoby se viditelně diferencoval do dvou vzájemně se prostupujících pásem: tradičně komediálního (vrcholem je číslo se žehlícím prknem nebo konverzační scény kolem Konstantiných zásnub) a vážných (většinová část filmu i jeho obsahu). Oproti tradičnímu spádu českého filmu té doby má DNO neobvykle rychlý spád, značnou úsečností - u Buriana neobvyklou - se vyznačuje i pojetí Putičkovy postavy. Oslava lidí zlatého středu i jejich sociálního cítění, která je včleněna do jakéhosi druhého plánu díla, má svým latentním vlasteneckým laděním i zřejmý protinacistický ráz. Zita Kabátová je stejněkvalitní Burianovou partnerkou jako Jaroslav Marvan; neobvyklu a dobře zvládnutou kreací je i Filipovského stárnoucí lékař (Filipovskému bylo v té době 36 let a od natočení CESTY DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE nebo ŠKOLY ZÁKLAD ŽIVOTA uplynuly poupouhé tři roky). Optimismus, který se může dnes jevit jako nadnesený a agitačně prvoplánový, je zřejmou reakcí na ponurou atmosféru protektorátu; film, realizovaný během 35 natáčecích dnů, záměrem, námětem, scénářem i vlastní výrobou spadá do druhé heydrichiády a hrůzy, která přetrvala minimálně do stalingradské katastrofy nacistických vojsk v zimě 1943. Do prvních českých obětí v prvních plynových komorách osvětimského (osvěčimského) komplexu koncentračních táborů na podzim 1942. Optimismus, víra, naděje, oslava pozitivních stránek bojovného plebejského češství, evokace stále snověji působící pozitivně nostalgické demokratické prvorepublikové atmosféry jsou v přímém kontrastu s vnucenou dvojjazyčností titulků i obchodních štítů a nápisů; jinak řečeno, je to velmi zvláštní protektorátní prvorepublikánství. Pozoruhodnost a ojedinělost tohoto díla ve filmografii nejen Burianově, ale i Slavínského, je zřejmá. A nepřehlédnutelná. Tuto působivost si tento film zachovává i dnes. Napříč diváckými generacemi. ()

Frajer42 

všechny recenze uživatele

Nebýt té závěrečné hodně sluníčkové půlhodinky, tak vystřelím své hodnocení zřejmě na plný počet. Při sledování snímku je nutné brát v potaz dobu, ve které byl vytvořen. Doba vzniku se na snímku silně podepsala. Nejen tím, že všechny nápisy byly jak v českém tak i v německém jazyku, ale svojí celkovou myšlenkou. Snímek je brutálně pozitivní. Nabízí hromadu podnikatelských rad od mistra svého oboru Vlasty Buriana, který je ve své roli znovu famózní. Dokáže udělat během odpoledne pomocí reklamních dárečků ze zapadlého maloobchodu velkoobchod. Tento snímek si mě ani tolik nezískal humorem (i když samozřejmě v jednotlivých momentech dokáže být velmi vtipný), nýbrž spíše strašně příjemnou atmosférou, kterou prostě v dané době bylo třeba šířit alespoň prostřednictvím kinosálů. ()

Reklama

Una111 

všechny recenze uživatele

Vždy při sledování válečných filmů mne napadá, jaké to muselo být v době jejich vzniku - jít do biografu a všechno tíživé a zlé nechat přede dveřmi... Jestli nám i dnes přinášejí válečné komedie radost a příjemnou zábavu pro nedělní odpoledne, jak teprve tehdejším divákům! Snad proto se tomuto žánru během války tak dařilo. A konečně samotný námět by také zasloužil jednu hvězdičku navíc. Ne, není to žádná válečná agitka, jak tu někdo napsal, ale oslava společensky prospěšné práce, kterou má dotyčný člověk rád a po které se mu v zahálce stýská. Ano, zní to dnes staromódně, to přiznávám. ()

Pierre 

všechny recenze uživatele

Zlaté dno mě skutečně uchvátilo. Sice vtipných míst má na komedii málo, ale je to strašně příjemný filmík a jeho optimismus (jako velký pesimista) velmi oceňuji. Vlasta Burian je prostě v tomhle filmu jedinečný, divák si jeho postavu během sledování oblíbí a bude s ní soucítit. Dávám tedy plný počet hvězd a chci někdy zase vidět Zlaté dno znovu. ()

OG_Swifty 

všechny recenze uživatele

Jeden z posledních, ne-li poslední z vynikajících filmů nezapomenutelného Vlasty Buriana. V roli papírníka Putičky však Burian poměrně zklidnil svůj výstup a přes několik málo scén (např. vyprávění "pánské" anekdoty :)) se jednalo o vážněji myšlenou roli zkušeného profíka v papírnictví. Samozřejmě jsem se musel smát, jak se děcka hrnula do papírnictví kouzelné Zity Kabátové už několik málo minut poté, co Vlasta udal první dáreček, ale všechno to celkově působí sakra pozitivně a člověk si prostě užívá tu nepopsatelně krásnou příběhovou atmosféru. Za mě osobně jeden z nejlepších filmů Vlasty Buriana. ()

Galerie (5)

Zajímavosti (7)

  • Ve filmu jde několikrát zahlédnout pohybující se stín, např. v 6. min. (scéna před obchodem) a pak ještě v čase 18:04 a 18:50. (Duoscop)
  • Zlaté dno vyznačuje přeryv několika skvělých hereckých kariér. Vlasta Burian dostal další filmovou roli až v roce 1950, Věra Ferbasová v roce 1957. Zita Kabátová si po krátké pauze zahrála ještě v jednom českém a dvou německých filmech (vše 1944), další role však přišla až 1969. Ač ve své „druhé kariéře“ ztvárnily obě dámy ještě řadu postav a Burian dokonce jednu ze svých nejlepších (Byl jednou jeden král, 1954), na výsluní se žádná z těchto prvořadých filmových hvězd už nevrátila. Antonín Streit, jenž ztvárnil jednoho z Burianových synů, po Zlatém dnu už nikdy ve filmu nehrál. (Adam Bernau)

Reklama

Reklama