Solaris

Kdo zná Tarkovského verzi, musí plakat - sprosté zjednodušení a zbavení veškerého krásně mrazivého mysteriózna a naopak přidání kopy uslintaného romantického... nechci říct hnoje, protože zas tolik to nesmrdělo - ale stejně, proč radši Soderbergh nenatočil něco, co by se nejmenovalo Solaris - možná by pak má reakce nebyla tak odsuzující (pozitivum: zajímavě roztěkaný představitel Snowa). Zkrátka verze natočená pro "ty jednodušší" (napadá mě podobný případ: Nebe nad Berlínem vs. Město andělů)...ach jo, proč..? (2,5*) (16.10.2007)

Clooneyho herecký koncert pod taktovkou Soderbergha sice nedopadl přesně podle mých představ, v určitém směru však vnesl do mé mysli příjemné překvapení. Mám rád Soderberghův rozvláčný režijní styl v kombinaci s hypnotickou (neplést s upávající) kamerou. Myšlenka jde opět ruku v ruce s formou a dohromady tvoří ohromně líbivou syntézu. Velmi sympatický mi byl přístup té solarisové životní formy, která si sama uvědomila svůj postoj a posunula tak konvenční měřítka blízkích setkání úplně do jiných rovin. Škoda že si spousta lidí plete Solaris s akční sci-fi, což byl jistě případ sedmi ruských spoluobčanů, kteří vedle mě po půl hodině v kinosále dělali takový bordel, že to hraničilo se špatným vychováním ;). (11.03.2003)

S velkou nedůvěrou vzbuzenou negativními ohlasy jsem přistoupil ke druhé filmové adaptaci Solarisu. O to větší potom bylo moje překvapení, co Steven Sonenberg dokázal. Komerčně (nebo přinejmenším komerčněji než ten Tarkovského) pojatý Solaris v americké produkci totiž vůbec není špatný. Sonenberg ho natočil po svém a výborně. Použití výrazných odstínů a sytě modré filtry kamery působí spolu s futuristickým pojetím stanice a dvěma slunci planety Solaris opravdu dobře. Flashbacky do minulosti vůbec nejsou špatné a závěrečná pointa se přímo nabízí. (23.12.2008)

Čekal jsem, že napíši ,,americký remake Tarkovského Solarisu", ale musím napsat toto - nový Solaris je zajímavou a neotřelou adaptací původní literární předlohy Stanislava Lema. Vybírá si z ní sice jen některé motivy a základní dějovou kostru, ale Steven Soderbergh navíc přináší zvláštní odér melancholie (celý film je tónován do temnějších a melancholických barev, flashbacky ze Země jsou obvykle zahaleny deštivou clonou, interiéry (jak kosmické stanice, tak i ty ze Země) jsou strohé a působí odcizeně, chladně, kamera často bloudí scénou a některé záběry jsou záměrně rozostřené, navíc ta ambientní hudba...) a akcentuje rozměr psychoanalytického zrcadla podvědomí (nabízí se otázka, zda je naše podvědomí vlastně nebezpečné?) - planeta zhmotňuje to bolestné v lidech... Tváří v tvář svému svědomí pak člověk začíná přemýšlet mimo své obvyklé racio... Stevenu Soderberghovi se podařilo natočit kvalitní sci-fi film jdoucí mimo trendy vytyčené efekty a akcí a pro sebe konstatuji, že se se svým psychologickým rozměrem dotkl čehosi ve mně... Možná romantický podtón, možná nedostatek hmatatelně hlubšího významu mi to však malinko zkazil... (04.10.2007)

Opět naprosto dokonale zvládnutý snímek (miluji, jak Soderbergh snad do každého svého filmu dává němé scény, podmalované jen perfektní hudbou). Narozdíl od ostatních mi ale přišel kratší, než doopravdy byl. Navíc Soderbergh dává divákům na výběr ze dvou žánrů, které chtějí sledovat: inteligentní sci-fi nebo nádhernou love story. Bravo!! Na THE INFORMANT už se moc těším, Stevene! (09.03.2003)