Štěstí

Všichni známí, kterým jsem tento film půjčila s tím, že je to jedna z nejlepších amerických komedií, které znám, se mě při vracení ptali, proč jsem jim doporučila takovou blbost. Původně jsem uvažovala o tom, že bych měla změnit okruh svých přátel (nebo že bych je mohla rozřezat a nacpat do mrazáku), ale pak mi došlo, že nikdo z nich nedisponuje tak temným smyslem pro humor jako já. Kamarády jsem si tedy nechala a u filmu se směju raději sama. Ale zato pořádně. (02.01.2007)

Přecejen jse mčekal trošku víc než mi bylo nabídnuto. Vidím to na nějakých 70%. Sem tam někdo umře, sem tam je někdo pedofil, všichni jsou divní a mezi sebou provázaní. Docela otevřený film, kde jednoznačně herecky kraluje Hoffman. Vztahově/rodinný propletenec osudů je fajn, ale už to tady několikrát bylo a mě to tolik nezasáhlo. O špatný film se, ale nejedná. (03.01.2010)

Film o postavách příliš zaujatých vlastními obscesemi a sebou samými, takže z jejich vzájemné interakce vyznívá falešná netaktnost a vykurvenost, jenž prostupuje jejich vztahy. Je to satirické i trefné. Film je bizarní a lehce znepokojivý extrakt toho, co lze vypozorovat v reálném světě. Děj se točí kolem dvou rodin, jejichž disfunkčnost dává nahlédnou pod povrch obrázku typické americké rodiny. Téma, které mě stále fascinuje. Happiness má něco z Americké Krásy a Magnolie. Je však o něco více pervy. Chybí mu však výraznější vizuální výraz a větší tah na branku. Přesto ale film, jenž by se neměl přehlédnout. (08.05.2020)

Škoda, že také nemohu potvrdit nával diváckého štěstí, kterým by mě Happiness zahrnul, i když po nejlepším filmovém stěru všech dob, ohromnou to satisfakcí všech odmítnutých, neatraktivních tlouštíků, se nabízelo slibné pokračování ve stejném duchu, nestalo se tak - můj obdiv získal už jen odevzdaný ploužák v zaplivaném baru, který jím náhle zkrásněl a lstivé úskoky k dosažení sexuálních radostí páně Maplewoodova, jinak musím s účastí konstatovat, že za velkou louží nemají originální už ani úchyláky, minimálně srovnání s kolegy ze severu Evropy rozhodně nesnesou a nápomocná jim nebyla ani rozverná renesanční hudba, střídaná allenovsky laděnými instrumentálkami, snad pro zlehčení situací, které by útlocitní jedinci nemuseli unést... no, já snesu rozhodně víc. (18.01.2014)

Snímek, který rozhodně není snadné rozdýchat, a to jen proto, že se podíval do našeho, nebo v tomhle případě amerického soukromí. Tohle se tam děje, i když o tom nevíme, nebo sami moc dobře víme, že něco takového provádíme. Každý má svoje štěstí jinde a někdy je to štěstí hodně pokřivené. Todd Solondz to podává přirozeně a nesmírně tíživě. (31.03.2016)