Vlny

Kdo by to byl řekl, že je tu ještě prostor pro nějakou další filmovou interpretaci událostí Pražského Jara. Mádl využil historické kulisy k tomu, aby rozehrál epickou, hollywoodsky vystavěnou fresku, jejíž témata jsou univerzálně srozumitelná a aktuální i dneska. Skvěle vystavěný scénář posiluje dynamická a chvílemi až opojna režie. (01.07.2024)

Po tom slabším filmu o Vietnamci na střeše přichází tentokrát Mádl s výpravným, velkolepým a po všech stránkách kvalitním filmem, a vypadá to, že Pojedeme k moři nebyla náhoda a ten člověk je fakt chytrý a talentovaný (a že na to vůbec nevypadá, co?:)) Film pojednává hlavně o nepříliš známé úloze, kterou sehráli pracovníci Československého rozhlasu v srpnu 1968 a je dobře, že byl natočen. Závěr je strhující. A Vojtěch Vodochodský je už definitivně hvězda. Divácká známka 1.04! Odpady ignorujte, ti lidi to neviděli. Tohle bude jistě český kandidát na Oscara a byť je o třídu či dvě lepší než Zápotek a Bratři, obávám se, že téma nebude v USA nikoho zajímat. Na Lvech ale očekávám nominace ve všech kategoriích kromě animáku a dokumentu (tedy i tam, kde by si to zasloužily jiné filmy). Zápory? Snad jen podivný casting mladšího bratra hlavního hrdiny, který je prezentován jako malé děcko, o které se musí ten starší starat, a přitom při pohledu na ně nejde pořádně poznat, který je starší. (05.07.2024)

Když se podíváte na plakát k novému autorskému snímku Jirky Mádla, možná se pousmějete a pomyslíte si, proč nikdo nevymyslel originálnější koncept než hromadu postav namačkaných u sebe. Jenže ve Vlnách není hlavní postavou jenom šéfredaktor zahraniční redakce Československého rozhlasu Milan Weiner (skvělý Stanislav Majer), nebo jenom nováček v podání Vojty Vodochodského (kterého jsem konečně vzala na milost). Ústředními hrdiny je opravdu celá redakce a k tomu všichni ti, kteří se za cenu nasazení vlastní kariéry i života neváhali postavit za svobodu slova. Více než dvě hodiny jsem jenom zírala, že se někomu v našem malém českém rybníčku povedlo natočit tak perfektní a napínavý dobový film. Jirkovi se to povedlo a téměř desetiminutový standing ovation na světové premiéře v Karlových Varech je toho důkazem. Jsem dojatá a pyšná. (02.07.2024)

Je čistá radost potkat se po letech s českým filmem světových parametrů. Tohle není žádná komorní uťáplinka o pár lidech, posedávajících u mikrofonů, ale sebevědomý, dynamický a rozmáchlý film, který se nebojí v rámci variace na dobové události používat i postupy klasické, v tom dobrém slova smyslu hollywoodské, filmařiny - a zvládá to skvěle. Jistě, někomu může právě tohle vadit (historikům třeba všechny ty zkratky a fabulace), ale někdo ať si políbí šos, tohle není dokument. Dravý střih, skvěle nasazené dobové písničky i fantastická původní hudba... něco hnidek by se vypíchat dalo, ale pár minut po skončení karlovarské projekce se mé srdéčko tetelí adrenalinem z kinofilského uspokojení a ten orgán o kousek výš filmu přeje, aby určitě nezůstal "festivalovým", rozhodně má zásadní potenciál oslovit i mytického "běžného diváka", který si chce prostě zajít do kina na dobrej biják. A navíc, v kontextu s tím, co se při roku 2024 děje ve světě, může těžko přicházet ve vhodnější chvíli. (01.07.2024)

Ještě teď mě svírá, když na něj pomyslím... Je to nadupaný návrat českého filmu, který mapuje část našich dějin a ukazuje hrdinství rozhlasáků. Rozhlas, který s námi byl v nejlepších i nejhorších dnech našeho národa. Jiří Mádl dokázal "vlny" dostat na plátno neskutečným stylem. Jak filmařsky, tak historicky... Ukázal práci nejen rozhlasových reportérů, ale také obrovské hrdinství techniků, kteří dokázali signál od mikrofonů odbavit na vysílače, aby se dostal k posluchačům v nejvypjatějších chvílích. Jiří Mádl dokázal udělat důstojnou a krásnou tečku za oslavami 100let rozhlasu. Jsme s Vámi, buďte s námi. (01.07.2024)