Vlny

Mádl vytáhl svůj režisérský um na úplně novou úroveň. Ano, téma je už 100x vytěžené a pro náš národ obzvlášť bude zřejmě navždy citlivé. Nicméně způsob, jakým dokázal celý 131 minutový příběh poskládat, skvěle k němu doladit hudbu, srdečným způsobem připomenout, že nic za daného stavu není (a ani nemůže být) černobílé a to vše bez sklouznutí k lákavému patosu? Wow. Ve festivalové atmosféře pětihvězdičková záležitost (jinak střízlivějších 85%). [KVIFF 2024] (08.07.2024)

Nemám moc co říct, či snad vytknout. Dámy a pánové, máme tady novou klasiku (jak jsem okamžitě po projekci napsal všem kámošům, že musí povinně do kina na tohle) alá Pelíšky, Musíme si pomáhat, Kolja a kdoví co ještě. Možná jen, že je to až moc mezi kravatama na to, aby to bylo jako první jmenovaný, ale potenciál to rozhodně má. Plus úžasný soundtrack a ukázka, že nikdo nemůže být jenom kladný. Pane Mádl, neuvěřitelný. 9,5/10 více ZDE: (22.08.2024)

Je čistá radost potkat se po letech s českým filmem světových parametrů. Tohle není žádná komorní uťáplinka o pár lidech, posedávajících u mikrofonů, ale sebevědomý, dynamický a rozmáchlý film, který se nebojí v rámci variace na dobové události používat i postupy klasické, v tom dobrém slova smyslu hollywoodské, filmařiny - a zvládá to skvěle. Jistě, někomu může právě tohle vadit (historikům třeba všechny ty zkratky a fabulace), ale někdo ať si políbí šos, tohle není dokument. Dravý střih, skvěle nasazené dobové písničky i fantastická původní hudba... něco hnidek by se vypíchat dalo, ale pár minut po skončení karlovarské projekce se mé srdéčko tetelí adrenalinem z kinofilského uspokojení a ten orgán o kousek výš filmu přeje, aby určitě nezůstal "festivalovým", rozhodně má zásadní potenciál oslovit i mytického "běžného diváka", který si chce prostě zajít do kina na dobrej biják. A navíc, v kontextu s tím, co se při roku 2024 děje ve světě, může těžko přicházet ve vhodnější chvíli. (01.07.2024)

Jiří Mádl to dokázal! Natočil historicky nejlepší český autorský film. Vedle režie se zde ujal i scénáře a není absolutně od věci jej v této kategorii zařadit po bok takového filmového velikána, jakým je Christopher Nolan s jeho posledním tvůrčím počinem, Oppenheimerem. Pocitově má film nejblíže k Affleckovu oscarovému Argu. Vlny jsou niterným a velmi emotivním exkurzem do života novinářů Československého rozhlasu, bojujících za vysílání necenzurovaného zpravodajství v období okupace Československa v srpnu 1968, které navíc ovlivňují vnější tlaky na členství v StB. Výjimečnost Vln je způsobena jednak intenzivním a uvěřitelným přenesením diváka do 60. let minulého století, a jeho vcítěním se do hlavní postavy filmu, Tomáše Havlíka (Vojtěch Vodochodský). Druhak velmi zdařilým prolínáním veškerých linek příběhu - novináři Československého rozhlasu, bojující za nezávislost vysílání / studenti, bojující za svá práva v ulicích velkoměsta / Tomáš Havlík, bojující se systémem v pracovním a osobním životě. Emoční dopad snímku na diváka je v dnešní době navíc mnohem silnější, než by byl kdy dřív. Důvodem je řada paralel, které může divák spatřovat s Ruskou invazí na Ukrajinu. V závěru se slzám neubrání žádný vlastenec. Vlny v divákovi ještě dlouho po projekci zanechají pocit národní hrdosti a patriotismu. Plná palba, 100 % hodnocení a velké přesvědčení o účasti Vln na závěrečném ceremoniálu v boji o Oscara za nejlepší zahraniční film roku 2024. 💯 (01.07.2024 KVIFF, světová premiéra s osmiminutovým standing ovation) (20.07.2024)

O době, jíž Vlny reflektují, jsem již od puberty četl, slyšel i viděl spoustu nejrůznějších materiálů a také jsem vyloženě dospíval na soudobé čs. populární hudbě, až mám někdy pocit, že to Pražské jaro '68 i s následující deziluzí v 21. srpna a celé období normalizace jsem někdy v minulém životě musel zažít také. Přesto – nebo i proto mě dovede potěšit nový pohled a další střípek do celkového obrazu, pokud je zpracován kvalitně... a Mádlovy Vlny mě i přes rozpačitější dojmy z úvodního „akčního nerváku“ do nikdy mnou nezažité doby vrátily tak intenzivně, že jsem ty rychle uběhlé 2 hodiny v letním amfiteátru vůbec nevnímal. Film si drží svižné tempo a rozehrává temnou atmosféru v pohnutých událostech jak během událostí Pražskému jaru předcházejících, tak s vyvrcholením v osudný srpnový den, kterému se v tomto filmu se zaostřením na dění v Československém rozhlasu dostalo skutečně hodně prostoru. Už jen díky zasazení do rozhlasového studia mají Vlny určitě přínos navíc i uprostřed haldy jiných českých filmů vracejících se do dob socialismu a rozehraná dilemata ohledně (ne)zaprodání se režimu/systému na mě působily nadčasově. Dobová hudba (včetně návštěvy podniku s dvojníkem Waldemara Matušky :)) mě potěšila i přesto, že je s ní místy narábáno dost volně (např. hit Heleny Vondráčkové „Přeji Jordán“ použitý jako podmaz v listopadu 1967, ačkoliv píseň vznikla až po srpnu '68), ale toleroval jsem to bez potíží, coby dotváření atmosféry s různými pocity vloženými ve své době do hudby a textů... tedy do chvíle, než během sprnové invaze nezazněly „Čerešne“ Hany Hegerové – kromě toho, že píseň pochází až z 80. let, tak nápadem použít ji mezi spoustu šedesátkové hudby na podbarvení nějaké smutné chvíle v roce 1968 to až zbytečně vykradlo slavné Pelíšky. Také mě trochu zamrzelo, že dlouhodobě výrazná postava vedoucího redakce (jinak, špičkově ztvárněného Stanislava Majera s detailně precizní mimikou) s příchodem 21. srpna zmizí z filmu a objeví se už snad jen v jednom krátkém záběru, z něhož jsem úplně nevyčetl, co se s ním stalo. I přes tyto drobnosti byl pro mě zážitek z Vln i silnější, než loni ve stejné době ve stejném Amfiku navštívený Oppenheimer. [80%] (01.08.2024)