Vlny

Byl jsem až ve třetí vlně letního kina ve Staré Boleslavi a stejně bylo totálně natřískáno. Až tak moc Vlny zarezonovaly národem. A ano, je to jednoznačně dobře. Po mnoha letech se totiž jedná o film, který kvalitní a zajímavou formou vypráví téma, o kterém by měl vědět každý. A především mladé generace, které by neměli zapomínat na to, co se tady kolem roku 1968 dělo. Jirka Mádl svým třetím filmem stvrdil své kvality tak moc, že jsem přes dvě hodiny jenom fascinovaně zíral a podvědomě tleskal. Vlny jsou velký film. Nejen kvalitou, ale i obsahem. Napsány s velkým důrazem na objektivitu a hlavně s top herci dnešní doby. Zde není jeden hlavní hrdina, ale hrdinové, jejichž činy jsou černé, ale i bílé. Prosáklé tehdejší dobou, kterou jim budete těžko vyčítat. Československý rozhlas té doby si ale podobný film jednoznačně zasloužil. (26.08.2024)

Těžko vysvětlovat detailně můj vztah k režimu, který jsem moc nezažil. Část mé rodiny však zasáhl víc než dost. Připomenutí zvěrstev, který dokáže rozpoutat jeden národ (svaz) je tak aktuální, až to bolí. Mádla jsem nikdy nemusel, objektivně jde ale o jeden z nejlepších českých filmů, který jsem viděl za poslední dekády. Bravo. Doufejme, že se toto nebude nikdy opakovat a opravdu doufejme, že jako národ dojdeme svého klidu, který si po 100 letech převratů a vměšování cizích mocnosti víc než zasloužíme. PS: A to jsem si myslel, že ruskej národ už nejde víc nesnášet a hle, lze. (11.09.2024)

Vlny jsou film, který klidně mohl vzniknout v Turecku. Což je jedna z těch kinematografií, které jsou poeticky rozkročené mezi realistickou tradicí evropského filmu a bombastickou expresivností populárních filmů z Asie. Vlny jsou řemeslně zdařilé, vypadají draze a atraktivně a jejich zaměření na hrdinství a dramatický příběh zřejmě u českého publika, navyklého na to, že s komunistickým režimem se vypořádávají hlavně komedie, rezonuje. Bouřlivým ovacím ve Varech i v Hradišti očividně nezabránila ani tezovitost, schematičnost ve vykreslení postav (ano, komunisti jsou permanentně načuření týpci, co stále řvou, vyhrožují a nebo lidi rovnou bijí) a místy až úsměvná snaha mít z filmu velký thriller (takže postavy někam neustále dramatickou jdou či běží za zvuků tepavé hudby). Je to ten typ Velkého národního filmu (tm), co bude nejspíš domácím publikem vynášen do nebes jako něco "konečně světového", byť v zahraničí se mu nejspíš bůhvíjak dařit nebude. (01.08.2024)

Bezesporu velkolepé! Jiří Mádl se sebevědomě vydává do první filmařské ligy. Svým způsobem jde sice cestou nejmenšího odboru pro českého diváka (a jistě i pro akademie udělující ceny) a zkonstruoval vymazlený historický velkofilm o událostech kolem Pražského jara, respektive hrdinech z Československého rozhlasu prokazujících profesní i morální integritu a odvahu. Je neironicky dojemné sledovat český film (dokonce bez koprodukcí, zato podpořený nejen fondy, ale i mecenáši), který má production values na špičkové světové úrovni, od kamery a střihu, přes casting a scénografii až po soundtrack originální i písničkový. I styl jeho vyprávění funguje precizně, promyšleně a přesně tak, jak to tvůrci zamýšleli. Sice je zpracovávaná látka národní kýč (jak praví Kamil Fila) a skutečně nejde nad rámec připomínky doby totality, byť tedy důraz na nezávislost (veřejnoprávních) médií a význam pravdy/lží ve veřejném prostoru je cool. Nicméně je fajn, že tohle vzniklo, protože to má slušnou šanci oslovit např. tzv. mladou generaci a v zahraničí (koneckonců já jsem popsané události neznal do takového detailu a motivuje mě to si dohledávat, jak moc to odpovídá realitě a z jakých reálií to vychází). Nezazlívám Mádlovi patosem nasáklé vyvrcholení, ovšem pro mě to způsobuje určitou odtažitost a obřadnost filmu, který přitom celou dobu zručně a úspěšně budoval vztah s divákem. Respekt tvůrcům a všem kolem tehdejší zahraniční redakce. (11.09.2024)

Jiří Mádl dospel na remeselne veľmi zdatného režiséra, natočil nesmierne dôležitý film z hľadiska obsahu a produkčne sa výsledok môže rovnať svetovej triede. Bez debaty. Vďaka vizuálu, kulisám a atmosfére 60. rokov kde ako divak viete k čomu príbeh smeruje ide o silný zážitok. A to myslím tak že pri pár scénach mi telom prebehla husia koža. Keď pocitovo odchádzam z kina s tým že som videl výpovedné dielo s presahom, nepotrebujem zbytočne hľadať chyby. Najviac kvitujem že hlavnou postavou nebol stopercentne kladný hrdina. ,,Uvoľnenejší,, výber skladieb v rámci hudby nezľahčuje ťažkú tému, herci odviedli všetci do jedného prvotriedny výkon a prelínanie reálnych zaberov tiež pridalo na výslednom dojme. Asi som ani nečakal až tak kvalitný film a za také prekvapenie som úprimne rád. (18.08.2024)