Vítr v kapse

Tak jsem se zase - po letech - podívala na "Škodovku", kterak jí to slušelo vcelku ... dávno předtím, nežli ji (po nanejvýš hazardérském experimentu Lubomíra Soudka) neviditelné ruce trhu rozervaly na kusy - a zadupaly tak do prachu minulosti její tradici, její flexibilitu i všestrannost ... vlastnosti, s nimiž byla - jakožto průmyslový gigant - v rámci spolupráce svých závodů schopna vyrobit na zakázku téměř cokoli ... z jakéhokoli materiálu. Strávila jsem za její branou necelých 18 let, takže mám plné právo cítit se trochu uražená přístupem filmařů, kteří evidentně nikdy v žádné fabrice nepracovali. Protože v takovém případě by její zaměstnance nevykreslili jako bandu povalečů, kteří se celé dny nezabývají ničím jiným nežli vzájemnými drobnými naschvály, přeměřováním již několikrát změřeného, pokuřováním v jakési tajné zašívárně pod širým nebem či pospáváním na WC. Jakoby milá továrna rýsovala přesné nákresy, vymýšlela technologické postupy, v potu tváře zhotovovala polotovary i výrobky a následně prováděla výstupní kontrolu tak nějak iniciativně sama od sebe, bez jakéhokoli zásahu lidské ruky. Popravdě ... s odstupem času se trochu divím, že jim to tehdy prošlo. Rádoby vtipnou nadsázku si vetkněte kam chcete, vážení, humor se dá dělat i poněkud sofistikovanějším způsobem. Jen zdramatizovaný závěr za něco stojí, ale to je po čertech málo. P.S.: Sakra ... kdo z nás má to štěstí, že si vydělává na chléb vezdejší prací, která ho OPRAVDU baví, která ho naplňuje a obohacuje ? Seberealizace je sice hezká věc, ale existují i profese, po nichž sice touží málokdo, nicméně lidská společnost se bez nich neobejde. A v první řadě je třeba platit účty a mít na oběd ... a na snídani a na večeři. Život není peříčko - v každé době je připravený zastřihnout vám křídla ... a trochu vás tak přibrzdit v rozletu. Musíte s tím prostě počítat ... a musíte se s tím naučit žít. (24.05.2017)

Protrpěl jsem si svých 77 minut a s úlevou, že už si nikdy nic se Sagvanem Tofim a dalšíma "hvězdama" nepustím jsem mohl spokojeně ulehnout. Ne, tohle opravdu není můj šálek kávy a navíc ani doba, kdy se film odehrává mi už nic neříká. Já jsem polistopadové dítko, takže tohle pro mě byl opravdu vyhozený čas.. Z mého pohledu to působilo jako něco nepovedeného, ale co nepovedeného, to snad ani nedokážu říct.. (09.08.2012)

Mladí a neklidní. Tací jsou Ondřej a Cyril - čerstvě dostudovaní středoškoláci, kteří si myslí, že složením maturity skončily povinnosti a konečně mohou začít uskutečňovat své velké plány. Cyril chce navštívit své příbuzné v Paříži a Ondřej by rád pracoval na zaoceánské lodi. Zatím ale oba tvrdě zařezávají v místní fabrice. Ale i zde dokážou, že jsou sehraná dvojka ... Sagvan Tofi a Lukáš Vaculík - asi nejznámější dvojka konce dvacátého století. Kdo by neznal jejich Kamaráda do deště a nebo právě Vítr v kapse (i když Vítr je jen slabý odvar Kamaráda do deště). Když se to vezme kolem a dokola, tak je to film bez nějakého děje, zaměřujíce se pouze na kousky, kterými oba vyvádějí své kolegy z míry. Kdybych film hodnotil před dvaceti lety, tak se budu rozmýšlet mezi jednou a dvěma hvězdičkami (= film o ničem), ale dneska v něm vidím náhled na onu dobu pozdního socialismu.... (21.05.2009)

Dva nerozluční kamarádi na život a na smrt, jejich životní trampoty a protloukání životem od ničeho k ničemu, to je dílo Jaroslava Soukupa. Jedny z mála filmu na které se dá koukat. Téma které není tolik otřelé a u kterého se dá i zasmát. Nebýt tehdy dvojice Tofi/Vaculík nevím co by se točilo a čemu by jsme se pak smáli. (12.06.2008)

První film nejlepší české filmové dvojice Tofi-Vaculík je paradoxně ze všech nejhorší přičemž to neznamená že by byl špatnej. Naopak dívat se na to dá krásně, scény kdy se ty dva vopruzujou ve fabrice jsou dost vtipný například když kýblem zlejou Augustu na hajzlíku. Film je jako společnej rozjezd dobrej ale jejich nejlepší filmy měli teprve přijít. (05.10.2014)