Vrať se do hrobu!

Šteindler nemohl tušit, že jeho první, několik politicky odvážných motivů obsahující a celkově v tomto ohledu drzý film je jedním z posledních předrevolučních, jakož ani tušit, že se tento film zapíše do dějin českého kina jako ten, v němž se svou poslední a první filmovou rolí setkávají tak značné a tak protilehlé veličiny, jakými jsou někdejší matador a miláček komunistické kinematografie Vala a budoucí miláček samorost Dušek (ten se sice o rok dříve mihl v Pražské pětce, kde měl ale pouhý štěk). Oba jsou zde výborní. Dušek už je ten Dušek, jak ho známe, byť si zatím vystačí s prkennou stylizací, Vala jako by se vysmíval významné části své dosavadní tvorby. Jakkoli Šteindler nemohl tušit, budiž mu připsáno ke cti, že tohoto tehdy již delší dobu v kinofilmech jen zřídka obsazovaného herce vůbec angažoval. (Vala je vlastně v celém filmu téměř jediným široké veřejnosti známějším mužským hercem a vůbec jediným, kterého bylo tehdy možno označit za hereckou hvězdu. Naopak s Duškem se sluší zmínit i Holubovou, ale ta už tehdy měla ve filmech leccos za sebou.) Sám autor hraje hlavní postavu dost neumně, což podle mě filmu neškodí. Spíše mu škodí snaha se každou chvíli a za každou cenu dobrat nějaké pointové hlášky („jsou dány dvě kružnice...“) nebo situace (únik z WC oknem), při čemž na účelové cestě ke kýženému cíli kauzalita momentálního děje a možných motivů jednání často nedává smysl. Což ale na druhou stranu málokterému divákovi vadí. Žel některé ty pointy a hlášky ani za moc nestojí, i když třeba "ja guljaju v parke" je samozřejmě kult. Lajtmotiv celého filmu, nerealisticky jednostranně kritický pohled na mládež, je sdostatek oprávněn nikoli jen nadsázkou, ale především tím, že není pohledem moralisty, nýbrž někoho, kdo se mezi ni vetřel jako špión a v této konfrontaci trpí tím, že jeho vlastní mládí je pryč, že je tudíž již outsideremem, který nemá nárok („vrať se do hrobu!“). No a také tím, že film spíše než s mládeží vede polemiku s oficiálním žargonem a bez kontaktu s realitou tradovanými „stanovisky“ tehdejší garnitury na všech úrovních, včetně masmédií (srov. také Duškovu postavu předsedy SSM). A na druhou stranu s těmi masmédii a s veřejným míněním komunikuje tím, že právě v nadsázce předvádí ty nejtypičtěji propírané hříchy mládeže, jako např. bezohlednost v dopravních prostředcích. Při scénách s davy v ulicích hlavní hrdina dvakrát prochází kolem pankáčů (jeden má na zádech bundy anarchistické Áčko a nápis „problem“) a jednou kolem metalistů, na chodbách obludného paneláku i ve výtahu jsou (nepochybně mladými chuligány vytvořené) nápisy a sprosté obrázky, značka kapely Depeche Mode (tehdy u nás mezi mládeží opravdu kultovní) a také název skupiny Erasure. Velmi hezký je první závěr filmu s manželkou na stromě, jakož i epilog s "dalším, již druhým samostatným výzkumem". Šandíkova kritika je asi na místě, na druhé straně asi i chvála Radka99, ale pochopení věci nalézám jen u Subjektiva, což pro pilné čtenáře mých komentářů už není ničím novým. (30.09.2019) (méně) (více)