Anna proletářka

Film, jenž měl být nepochybně natočen daleko dříve. Poválečná nutnost socializace společnosti došla již tak daleko, že je přípustná i pro nejvyšší politické vedení. Ona skutečná socializace je ovšem tlačena ze dvou stran. Na jedné straně hrabající a nenasytná buržoazie prahnoucí jen po narůstání svého majetku a živoucí z hesla..."co z toho budeme mít my?" A na druhé straně hystericky tlačený proletářský internacionalismus, založený na cizí ideologii, jenž za vlády politického, masového vraha Stalina, již ve 30. letech, ukázal svou podstatu. Nicméně...nevyhnutelnost zmíněné socializace a cílená informovanost společnosti dělá své. Fungovalo to před sto lety, funguje to i dnes. Jeden z velkých kladů snímku jsou, sice lehce zveličené, ovšem reálné praktiky kapitalistické vlády. Koalice, kupčení se státními zakázkami (přičemž tehdejší korporátní vládcové měli k dispozici všeobecné dělnictvo), politické trafiky, maximální korupce a při nejhorším i špinavé důkazy o nevěrohodnosti konkrétní osoby. Praktiky, jenž se zřejmě dědí. Toto jednání, jenž se odráželo ve společnosti, bylo jistě tím hlavním hnacím motorem. Nepochopitelná nenasytnost kapitalismu vyvrcholila Černým pátkem 1929 na americké burze. Kam vedly skoro další dvě desetiletí víme bohužel všichni velmi dobře. Socializace je tedy nevyhnutelná. Tím se dá částečně pochopit smýšlení zamilované bolševické dvojice i jejich přátel. Zvláště pak, když nám snímek nabízí ještě pohled na nestoudnou rozmařilost a tragicky směšnou pomoc bližnímu svému od tehdejší buržoazní společnosti. Samozřejmě hnanou do extrému, který občas vytváří i nechtěný humor. Jsou tak zlí, až jsou směšní. Film sází na jednoduchou demagogii. Všichni buržousti jsou nenasytná hovada a všichni proletáři jsou poctiví chudáci, kteří si ani byt z protekce nevezmou. To potom ty odpady lítaj, protože dnes je všeobecně známo, že každý proletářský dělník, komunista, byl vlastně vrah. Filmová a společenská demagogie tu s námi bude navždy. Každý to dělá po svém. Proletariát 20. a 30. let beru (až na démonizování Ruska) a bytostně odsuzuji komunistické, politické zločiny 30. a 50. let. S tímto postojem se dá Annino rudé prozření plné zásadních otázek a excelentních, hereckých výkonů, krásně vychutnat. Kdyby do své politické hry tvůrci nevtáhli Masaryka ( "pan prezident říká, že se to má vyřídit ein, zwei...") jehož humanitní socializmus byl drcen mezi dvěma mlýnskými kameny, neváhal bych hodnotit ještě o stupínek výše. S rozumným pohledem a s informovaností současnosti, si lze udělat vlastní názor na celé toto období, jenž nám snímek nepochybně skvělým způsobem nastiňuje. Po režijní i herecké stránce výborné. Zbytek je na Tobě. (07.08.2014)

Anna proletářka! Jak snadné je odsuzovat a dštít síru kolem sebe! Jak snadné je očekávané rozhořčení a slovní ulevování nahromaděného vzteku! Podávat objektivní pohled na minulost i současnost není možné, pokaždé se do předkládaného pohledu obtiskne subjektivní náhled vzpomínek, sympatií, či životního cíle a poslání. Některé výtvory přijímáme, jiné zavrhujeme. Tento film samozřejmě reflektuje dobu svého vzniku a předem určené vize o komunistické cestě jako jediného správného řešení a vyústění historického vývoje. Komunistická myšlenka o rovnosti je samozřejmě vznešená. Jen to provedení se nikdy příliš nepovedlo. Ale jak se může povést něco, když pokaždé jsou určující osobní ambice jednotlivce a neposkvrněný kořenový základ se nakonec stává jen reklamním sloganem umného řečníka a náboráře. Dostavují se myšlenky a polemika, zda všichni, kdo se podíleli na tvorbě tohoto filmu, tak činili z přesvědčení, ze strachu, či pouze z pracovního hlediska a finančního výdělku. Konečný výsledek a poslání je jasné: bolševici jsou skvělí chlapi, socialismus je jediné správné řešení a všichni ostatní (buržoazie v čele s Masarykem) touží jen po bohatství a jsou svolní s osobním korumpováním. Nemyslí se na dělnickou třídu, a tak je přirozené, že se musí později chopit moci silou. A tak přichází čistě subjektivní pohled na vznik Československé strany komunistické při rozkolu Sociální demokracie. Herecké výkony jsou dobré, ale to poslání je nešťastné, hrůzostrašné, zavádějící, ospravedlňující. Teoreticky je hlavní postavou Anna (Marie Tomášová), prostá vesnická dívka s novou životní etapou služky v hlavním městě nové republiky. Naštěstí pro ni se seznamuje se zapálenými bolševiky, kteří jí vyjeví skutečný stav věcí a prohloubí její soucítění s prostým člověkem. Skutečnou hlavní postavou je slévač z Kolbenky Toník (Josef Bek), politicky aktivní člověk a neústupný idealista za lepší budoucnost. Jsou zde proletářští hrdinové a nadšenci: Annina kamarádka a nadšená aktivistka Máňa (Jana Dítětová), její stejně zapálený přítel Bohouš (Bořivoj Křístek), neústupný poslanec a hlavní zakladatel komunistické strany Bohumír Šmeral (Josef Beyvl), či svérázný a cynický komentátor Franta Sauer (dobrý Otomar Krejča st.). Jsou zde nepřátelé, zrádci, padlí a chybující: Annin zaměstnavatel a stavitel Rubeš (Bedřich Karen), jeho pokrytecká manželka (Jarmila Májová), jejich škodolibá dcera Dadla (Libuše Pospíšilová), mladý ředitel Živnobanky Houra (Oldřich Velen), vydíráním zastrašený poslanec Jandák (zajímavý Vítězslav Vejražka), či další padlí lidé ze sociální demokracie Jarouš (Saša Lichý), Podhradský (sympatický Martin Růžek), Tusar (František Vnouček) a Habrman (Karel Máj). Těch postav je tam více než kopa. Je to velkofilm s efektními davovými scénami. Pracující spodina byla vždy především zneužívána. Buržousti především vždy vykořisťovali. Dobročinnost uspokojovala a uspokojuje pouze svědomí dárců a přispěvatelů. A já jsem rád, že jsem vše ve zdraví přežil. (02.07.2016)

"Socialismus, to znamená radostný život. Svět bez válek." Pohádka o soudruhu Toníčkovi a soudružce Aničce. Dřina, pot a buržousti. Jsem vzteklý pane Steklý. "Byl jsem v noci u lékaře. Je to soudruh! A ten mě ošetřil jak se patří." Koukám, že při propagandě se nehledí ani na etiku. Morální svinstvo hodné okamžité likvidace v českém filmovém archivu. Proč se podobné píčoviny vydávají na DVD pochopit nedokážu. [Challenge Tour Special 2015 - Filmový lov] (04.06.2015)

Hlavní linie: Příběh o vyšukání KSČ v ČSSD. Vedlejší linie: Když neměla Anička co šukat u Rubešů, šukala s bolševikem Toníkem po Praze. Po nějaké době společného pošukávání , pak v sobě vyšukali lásku k sobě a k lidu. Po zhlédnutí filmu jsem měl pocit, že bych si měl taky zašukat, když čumím na takovýhle pičoviny. (02.11.2012)

Literární předloha i její filmové ztvárnění varovně odpozují již svým názvem. Skutečnost, že ANNU PROLETÁŘKU někdejší sociálně demokratický redaktor a spisovatel Ivan Obracht psal více či méně na zakázku tzv. marxistické levice jako ospravedlnění jejího zkrachovalého pokusu o převzetí moci v průběhu roku 1920, se na kvalitě díla nejblaze podepsala. Je to snad první kniha tzv. socialistického realismu u nás. Karel Steklý - osobnost stejně rozporuplná jako Olbracht s uměleckým rozpětím od SIRÉNY až po normalizační průjem HROCH - vložil do díla více než jeho tvůrce. Jaksi mimochodem před zraky tehdejší supercenzury proklouzly do filmu vcelku věrně osobnosti druhého křídla tehdejší československé sociální demokracie v čele s Vlastimilem Tusarem - velmi slušně zahraným Františkem Vnoučkem - a byť v karikované podobě tu získaly prostor pro vyjádření svých, Masarykem plně sdílených názorů, zejména myšlenky na uhájení demokratické mladé republiky ryze demokratickými prostředky; zajímavé jsou i záběry zřejmě ještě původních sociálně demokratických prostor Lidového domu předtím, než se stal Muzeem V. I. Lenina. Zřejmě poprvé a naposledy je tu filmovou postavou dr. Přemysl Šámal, velká osobnost obou našich odbojů, oběť nacistické perzekuce. Pozoruhodná je i skutečnost, že hlavním koryfejem prvních komunistů je ve filmu vlastně výhradně kladně traktovaný Bohumír Šmeral (opět obstojně v duchu pověstného "starého pardála" sehraný Josefem Beyvlem), komunisty samými vnímaný po dlouhá desetiletí jako postava a osobnost na pokraji únosnosti z hlediska potřeb Moskvy i gottwaldovského vedení KSČ. V době cílené likvidace všeho, co mohlo překážet záměrům stalinskogottwaldovské kulturní glajchšaltace, šlo vlastně o podnětný čin. Je pochopitelné, že dosah tohoto nechtěného efektu nemůže znamenat přecenění filmu jako takového. Ale i míra falšování historické paměti tu má - v porovnání např. s filmovou podobou RUDÉ ZÁŘE NAD KLADNEM - své meze. Jak Toník, tak zejména Anna měli totiž ve své době předchůdce v desítkách tisíc mladých lidí jen zázrakem přeživších hrůznou první světovou válku a prahnoucích - naivně a nanejvýš mlžně a iluzionisticky - po společnosti sociálně spravedlivější a lidsky neskonale teplejší. Vlastně dobré režijní Steklého vedení vydatně přispělo k tomu, že mladá a už tehdy umělecky pozoruhodná a navíc zjevem atraktivní Marie Tomášová téměř zcela eliminovala plakátovost a tezovitost své postavy a navíc jakoby za sebou vytáhla i Beka neporovnatelně lepšího než jeho z fráze a dogmatu budovaný Zápotocký v RUDÉ ZÁŘI NAD KLADNEM. Tady výčet poměrně skromných a velmi relativních předností filmu končí. Míra znásilnění historické paměti je enormní zejména v závěrečných scénách PROLETÁŘKY nejen faktově, ale i celkovým vyzněním. Je to tedy dílo v mnoha ohledech i dnes víc než výstražné. (03.07.2011)