Anna proletářka

Anna proletářka! Jak snadné je odsuzovat a dštít síru kolem sebe! Jak snadné je očekávané rozhořčení a slovní ulevování nahromaděného vzteku! Podávat objektivní pohled na minulost i současnost není možné, pokaždé se do předkládaného pohledu obtiskne subjektivní náhled vzpomínek, sympatií, či životního cíle a poslání. Některé výtvory přijímáme, jiné zavrhujeme. Tento film samozřejmě reflektuje dobu svého vzniku a předem určené vize o komunistické cestě jako jediného správného řešení a vyústění historického vývoje. Komunistická myšlenka o rovnosti je samozřejmě vznešená. Jen to provedení se nikdy příliš nepovedlo. Ale jak se může povést něco, když pokaždé jsou určující osobní ambice jednotlivce a neposkvrněný kořenový základ se nakonec stává jen reklamním sloganem umného řečníka a náboráře. Dostavují se myšlenky a polemika, zda všichni, kdo se podíleli na tvorbě tohoto filmu, tak činili z přesvědčení, ze strachu, či pouze z pracovního hlediska a finančního výdělku. Konečný výsledek a poslání je jasné: bolševici jsou skvělí chlapi, socialismus je jediné správné řešení a všichni ostatní (buržoazie v čele s Masarykem) touží jen po bohatství a jsou svolní s osobním korumpováním. Nemyslí se na dělnickou třídu, a tak je přirozené, že se musí později chopit moci silou. A tak přichází čistě subjektivní pohled na vznik Československé strany komunistické při rozkolu Sociální demokracie. Herecké výkony jsou dobré, ale to poslání je nešťastné, hrůzostrašné, zavádějící, ospravedlňující. Teoreticky je hlavní postavou Anna (Marie Tomášová), prostá vesnická dívka s novou životní etapou služky v hlavním městě nové republiky. Naštěstí pro ni se seznamuje se zapálenými bolševiky, kteří jí vyjeví skutečný stav věcí a prohloubí její soucítění s prostým člověkem. Skutečnou hlavní postavou je slévač z Kolbenky Toník (Josef Bek), politicky aktivní člověk a neústupný idealista za lepší budoucnost. Jsou zde proletářští hrdinové a nadšenci: Annina kamarádka a nadšená aktivistka Máňa (Jana Dítětová), její stejně zapálený přítel Bohouš (Bořivoj Křístek), neústupný poslanec a hlavní zakladatel komunistické strany Bohumír Šmeral (Josef Beyvl), či svérázný a cynický komentátor Franta Sauer (dobrý Otomar Krejča st.). Jsou zde nepřátelé, zrádci, padlí a chybující: Annin zaměstnavatel a stavitel Rubeš (Bedřich Karen), jeho pokrytecká manželka (Jarmila Májová), jejich škodolibá dcera Dadla (Libuše Pospíšilová), mladý ředitel Živnobanky Houra (Oldřich Velen), vydíráním zastrašený poslanec Jandák (zajímavý Vítězslav Vejražka), či další padlí lidé ze sociální demokracie Jarouš (Saša Lichý), Podhradský (sympatický Martin Růžek), Tusar (František Vnouček) a Habrman (Karel Máj). Těch postav je tam více než kopa. Je to velkofilm s efektními davovými scénami. Pracující spodina byla vždy především zneužívána. Buržousti především vždy vykořisťovali. Dobročinnost uspokojovala a uspokojuje pouze svědomí dárců a přispěvatelů. A já jsem rád, že jsem vše ve zdraví přežil. (02.07.2016)

Ideologie...ze strany filmu a ze strany všech komentářů jakbysmet. O co vám jde? Taková byla doba, psal se rok 1952 komentátoři, dokáže si někdo z nás, počítám, že tu nikdo z nás není starší ročník než 1970, představit, že ty lidi tomu tenkrát ještě doopravdy věřili, že věřili v socialismus a fakt tu ještě z první republiky, byla velká spousta chudejch lidí, který těch boháčů už měli dost? Dělal někdo z vás uklízečku u nějakejch pracháčů dneska? Jděte někam s tou vaší obrácenou ideologií a to nejsem levičák, jenom nemam rád hodnotit dobovej film, napadat ideologii a nevědět nic o tom jak to tenkrát bylo. Ten film svojí hodnotu má, když budete myslet a nebudete zaslepeně kádrovat. Např. podstatně větší hodnotu než Major Zeman, když jsme u těch ideologickejch kontroverzních děl. (16.01.2004)

Vřelý příběh dělnické lásky chladne mrazivým dějinným kontextem podaným v duchu ideologizované oficiální historiografie. Karikatury historických postav se v pražských kulisách mísí se schematicky narýsovanými anonymními hrdiny, jimž jen herecký entusiasmus Beka, Tomášové a Dítětové vlil krev do žil. Jakmile však začne dějepisný výklad převažovat, i jim začne docházet dech a celek zpapírovatí docela. (23.12.2018)

Anna proletářka, neboli jeden z československých budovatelských „skvostů“, pln naděje a lásky. A teď vážně, jedná se o příběh vesnické dívky, která se zamiluje do prostého dělníka Toníka a nadšeně s ním jde žít do vagónu. Sama Anna má ve filmu málo prostoru a divák se tak většinu filmu diví proč se to nejmenuje Toník proletář. Ačkoli mám i já u některých budovatelských filmů chuť vyjít do ulic, tak v případě tohoto mám spíše dojem, že se ze všech těch sporů soudruhů o tom jak být soudruh, jak se říká po…pozvolna zblázním. A pak je tu závěr snímku kdy silná těhule proletářovic Anča vyběhne do ulic protestovat, musím uznat že nevím jak na tom byli v padesátých letech potraty, ale běžet se mlátit na demonstraci bych bez debat nazval přinejmenším krajně extrémní formou jak předčasně přerušit těhotenství. Dále je tam také nádherný záběr kdy se Anna a Toník mění v obraz, kdy diváka až bolí že se tento obraz nezbarvil do ruda, což mohl být moment který by celý film zachránil, ale bohužel červená nikde. (23.12.2021)

Silná levicovost, jednostrannost a oslava komunistické ideologie z tohoto snímku bez debaty přetéká. V případě některých dialogů mezi hlavní hrdinou Annou a její snoubencem Tondou zachází přítomný rudý zápal až za hranicu snesitelnosti (to třeba když Tonda označí doktora, který ho po rvačce s policajtem vyléčil, za poctivého soudruha). Za tohle musím strhnout hvězdičky dolu, byť hodnotit pouze svůj osobní přínos z filmu, šel bych minimálně na 4*. Nemohu totiž popřít, že mne snímek téměř po celou dobu dokázal pohltit slušně rozehraným lidským i politickým soubojem na pozadí doby v první Československé republice po světové válce. Příběh o touze, o naději, o zradách, o prohrách, o vítězství... o lidech i společnosti v danou dobu. Z pohledu nás, kterých snímek aspoň trochu zaujal, lze jen litovat, že filmová adaptace nevznikla ještě za první republiky, kdy by před tvůrcemi nestál kámen úrazu v podobě nutného propagandistického vyznění. Zfilmovaný příběh proletáriatu 20. let v konfliktu s nenasytnou buržoazií, který knižně zpracoval Ivan Olbracht ještě koncem 20. let a Karel Steklý se ho později filmařsky zručně chopil, ukrývá v sobě hodnotu o to větší, když si uvědomím, že k tomuhle historickému tématu se ze současných filmařů už jen stěží někdo vrátí. Zůstává na samotném divákovi, jak už s jistou dávkou kritického myšlení k tomuhle dílu přistoupí. V žádném případě ovšem nemohu souhlasit s názory, že film by si zasloužil být navždy zničen, naopak by si dle mého názoru zasloužil pořádné znovuuvedení doplněné ovšem o dokument, který by historické pozadí tendenčně laděného příběhu (i vzniku filmu) patřičně zasadil do hlubšího kontextu. Možnost poznávání historie prostřednictvím filmů bude určitě nutno zachovat i pro další generace. Výborný koment má zde mchnk. 65% (# "Filmová reťaz" Challenge Tour 2020) (23.04.2020)