Anna proletářka

Nedá se nic dělat, ale takové filmy jsou opravdu jen propagandistické zlo. Film o tom, jak dělník vítězí, anebo je tím utlačovaným, což znamená, že musí vzít moc do svých rukou, aby nakonec zvítězil a potlačil to zlo, které představuje vyšší vrstva. Špatně natočené, otřesně zahrané a navíc tak politické, až to bolí. (13.01.2015)

"Socialismus, to znamená radostný život. Svět bez válek." Pohádka o soudruhu Toníčkovi a soudružce Aničce. Dřina, pot a buržousti. Jsem vzteklý pane Steklý. "Byl jsem v noci u lékaře. Je to soudruh! A ten mě ošetřil jak se patří." Koukám, že při propagandě se nehledí ani na etiku. Morální svinstvo hodné okamžité likvidace v českém filmovém archivu. Proč se podobné píčoviny vydávají na DVD pochopit nedokážu. [Challenge Tour Special 2015 - Filmový lov] (04.06.2015)

Tuto nechvalně proslulou agitku jsem si pustil ze studijních důvodů, podobně jako jsem kdysi hnán stejnou motivací sáhl po Olbrachtově stejnojmenné literární předloze. Podruhé bych to už neudělal, po zhlédnutí mi je nesmírně těžko, jako kdyby mě protáhli nejkalnější žumpou či mi mozek prohnali brutálním ideologickým výplachem, proti kterému nelze být zcela imunní. Člověk by měl skoro chuť si začít zpívat "Již vzhůru psanci této země" ... A ještě smutněji mi je, uvědomím-li si, že ve stejném roce, kdy se u nás natáčí příšerná "Anna proletářka", vznikají ve světě skvělé filmy jako "Zpívání v dešti", "Světla ramp", "Žít", "V pravé poledne", ad. Ten film je tak plný patosu (a z něj plynoucí nechtěné komičnosti), politického kýče, vyprázdněných floskulí, schematického vidění a překrucování reality, že je skoro nemožno pro mě jako současného diváka identifikovat, co je zde výsledkem ideologické manipulace a co odpovídá historickým reáliím (pokud vůbec něco kromě jmen reálných historických postav)). Z Olbrachtovy předlohy se leccos vypustilo a naopak leccos je zde navíc, nejedná se tedy o doslovnou adaptaci. Dvouhodinová stopáž pak přebíjí zcela vše; tohle snad nelze dokoukat za střízliva a na jediný zátah... Co na tom, že je to řemeslně vcelku slušně natočeno, že se tam objevují dobří herci (nikdo z nich si jistě účinkování v téhle dobově poplatné podívané za rámeček nedal) a že Olbracht byl výborný spisovatel. Jeho knižní předloha je čistý škvár. Kupříkladu větu, kterou pronese postava slévače Toníka Krouského k Anně -  "Je to jeden z nejnesvědomitějších vykořisťovatelů celé Prahy“ - považuji za jednu z nejstupidnějších literárních replik, jakou jsem kdy četl. Současně je "Anna proletářka" i smutnou ukázkou toho, jak výborný literát Olbracht podlehl svodu neblahé ideologie a zpronevěřil se umělecké poctivosti - na semináři konaném v r. 2002 v Semilech, věnovaném této kontroverzní postavě české literatury, se mj. řešilo, proč po 2. sv. válce tolik "politicky klopýtl" a podruhé vstoupil do KSČ, ze které byl v r. 1929 vyloučen (?!). Dodnes je s podivem, jak mohl autor knih, jako byl román "Nikola Šuhaj loupežník" či triptych "Golet v údolí", napsat něco takového, jako je "Anna proletářka". Smutně mizerná kniha. A děsivě upadlý film. (24.08.2011)

V „Anně proletářce" vytvořil Olbracht mohutný, realistický, hluboce pravdivý s silně přesvědčivý obraz našeho revolučního dělnictva v jeho boji proti buržoasii a jejím jidášským posluhům z řad oportunistů. Z tohoto základního faktu také vycházel autor filmového zpracování Karel Steklý a vědom si toho, že osud Toníka a Anny je spjat s nezadržitelným postupem dělnického hnutí a Olbrachtem úmyslně zasazen do událostí roku dvacátého — rozšířil a dokreslil pozadí událostí tohoto důležitého roku, kdy se rodila Komunistická strana Československa. Udělal to, co Olbracht pro okovy buržoasní censury udělat nemohl, postavil na scénu historické osobnosti, aby tak ještě jasněji a konkrétněji mohl vyjádřit hlavní ideu Olbrachtova slavného díla. Vytvořil tak film, který je důstojným protějškem románové předlohy a horoucí oslavou zrodu naší komunistické strany, která nás dovedla k tak slavným vítězstvím. Filmový přehled 7/1953 (14.09.2008)

Vřelý příběh dělnické lásky chladne mrazivým dějinným kontextem podaným v duchu ideologizované oficiální historiografie. Karikatury historických postav se v pražských kulisách mísí se schematicky narýsovanými anonymními hrdiny, jimž jen herecký entusiasmus Beka, Tomášové a Dítětové vlil krev do žil. Jakmile však začne dějepisný výklad převažovat, i jim začne docházet dech a celek zpapírovatí docela. (23.12.2018)