Bez okolků

Originál k Odplate s Melom Gibsonom je veľmi drsnou ukážkou poctivého akčného thrilleru starej školy. Lee Marvin je oveľa presvedčivejší ako Gibson a predvádza tu jednu zo svojich najlepších úloh. Akcia je nakrútená veľmi zručne a bez okolkov a v kontraste s flegmatickou charizmou hlavného predstaviteľa dotvára pôsobivý celok. (09.08.2005)

O pár desetiletí starší bratříček Helgelandovy Odplaty má svůj specifický půvab a styl,chápu proč je v USA považován za velký kult,ale je tak neodmyslitelně spjatý s dobou svého vzniku,že už dnes zkrátka a dobře tak úplně nefunguje.Jeho líné tempo v kombinaci s přebarveným vizuálem způsobuje,že jsem občas vůbec nesledoval film,ale jen tak bloumal očima po pokoji.Bez okolků obsahuje bezpočet skvělých režijních nápadů,podle střihové skladby by se dalo vyučovat na filmových školách a Lee Marvin definoval slova "cool drsňák" čtyři roky před Clintem Eastwoodem,ale co na plat,dnes už film prostě nemá moc co nabídnout. 65 % (09.08.2011)

Mám rád takéto temné kriminálky s drsným týpkom v hlavnej úlohe, keď navyše drsnú a temnú atmosféru odľahčia občas scénky, ako brutálna pecka do gulí v psychedelickom klube, ktorý sám o sebe je spolu s černošským kvartetom dosť psycho, alebo Walker v akcii so žltým ďalekohladom. Alebo sa mi to zdá a takéto chujoviny si všímam iba ja?! (08.02.2015)

Jeden z prvých, zásadných amerických neo-noirov. Klasické noirové motívy lúpeže, zrady a pomsty prenesené do farebne rozmanitých rokov 60tych. Marvin je nezabudnuteľne mega-cool a surreálna snovosť snímky (vďaka vplyvu francúzskej novej vlny: Resnais, Godard) má čo ponúknuť aj na opakované pozretia. Osobne videné 3-krát a stále podnetné na analýzu strihu, kostýmov a tiež interpretáciu, ako to teda bolo: realita, bludy v smrteľnej agónii alebo akýsi posmrtný, vytúžený sen? Rok 1967 bol každopádne na poli neo-noiru naozaj kľúčový. Viď ďalšie cool počiny: francúzskeho Samuraja a japonský Branded to Kill. (11.07.2017)

Teprve někde v polovině mi došlo, že koukám na film, jehož téměř doslovnou kopií je moje oblíbená Odplata: totožný děj s podobně silnou atmosférou, stejně malebné zacházení s architekturou – oproti šedomodrému futurismu o třicet let mladší gibsonovky ovšem z původní verze zůstávají v hlavě funkcionalistické linie, bílé stěny, rafinované kombinace jásavých barviček na šatech i v interiérech (a proti nim jako kontrast chátrající prostory bývalé alcatrazské věznice) –, stejně charismatický týpek v hlavní roli, stejně skvěle volená hudba (u Boormana pozoruhodně poletující mezi vážnými a populárními žánry), stejně nápaditá, ne-li ještě nápaditější práce s ruchy (viz třeba tahle ikonická scéna), stejný cynický škleb na povrchu a těžko definovatelná lidskost uvnitř. Co má originál jinak? Víc psychedelie, míň suchého humoru (ale je tam, ne že ne), a ovšem vizionářský styl (kdyby mi po sobě bez varování promítli tohle a takového Frajera Luka, nebudu věřit, že jsou to filmy ze stejného roku, co roku, desetiletí). Vlastně bych vůbec neměl váhat s plným počtem, když jsem ho nadělil Helgelandovi a Myhremu, ale přece jenom počkám, jestli ve mně k Point Blanku s odstupem uzrají podobné osobní sympatie. (28.02.2017)